Aby z toho nakonec nebyl mezinárodní incident uvnitř EU. Po stoleté prodlevě zopakované vztyčení pomníku, který měl připomínat boje Pražanů se Švédy, by si (nejen) Švédsko mohlo špatně vyložit. Zvláště jedná-li se o tak významnou lokalitu, jakou je z historického hlediska nejvýznamnější náměstí hlavního města naší země.

Hezky to v posledním odstavci shrnujete. Možná by v praktické rovině při případném znovupostavení sloupu pomohla nějaká vysvětlující tabulka, jak je např. umístněna u sousoší Kalvárie na Karlově mostě.

A ještě nějaké důvody pro - i když tady jde samozřejmě o mnohem exponovanější místo, třeba instalace sochy Františka I. (Krannerova kašna) dnes nikomu nevadí. A mám dojem, že i Šaloun při horizontálním koncipování Husova pomníku do jisté míry počítal s vertikalitou sloupu.

Souzním s Vámi, pane Bílku, takhle nějak bych si cestu k obnovení mariánského sloupu představoval. Jsem občas v komunikaci s některými členy spolku pro jeho obnovu. Myslím, že i oni ušli od počátku 90. let obrovský kus cesty. Na počátku to byla snaha prosadit obnovu tak trochu natvrdo ("prostě obnovíme, znovu postavíme a hotovo") Ale to je myslím už dávno pryč. mezitím tito lidé udělali obrovský kus práce, mají dobře zdokumentovanou řadu věcí (např. sochař Jan Bradna, umělecký historik Jan Royt, atd.), A přesto se mi zdá, že ještě nedozrál čas a ještě bude třeba udělat velký kus práce v rozhovoru mezi konfesemi (zejména spousta práce s uklidněním a usmířením určitých "krajních křídel", která se opakovaně objevují a kalí vodu. Domnívám se, že "prvním mariánským sloupem" o který jde, je neustálý usmiřovací dialog. Možná ta slova o usmiřovacím dialogu zní nadneseně a nesrozumitelně, ale má to hluboké důvody. Zajímavě o tom mluví například historik Tomáš Petráček.

Zdravím, přeji hezkou neděli.

Boření pomníků bývá většinou vyvrcholením procesu, který trvá dlouho před tím, než nastane. Tady se sešlo hodně emocí dohromady, nejen konec monarchie. Předcházelo tomu hodně dlouhé období tzv. národního obrození, kdy mezi lidmi i mezi kulturními osobnostmi, kterých si lidi vážili, se šířila vlna snahy o posílení myšlenky českého národa. Začalo to pozvolna po napoleonských válkách a Dobrovský, Jungmann, Palacký, posléze Jirásek už byli vrcholem těchto nálad. Zkraje asi nemyšlených nikterak ve zlém. Do toho 1.světová válka stála náš národ mnoho sil a obětí nejen na frontách. Moji prarodiče vždycky tvrdili, že podmínky k přežití byly pro nás Čechy horší za 1. než za 2.světové války. To je prostředí, ve kterém lidé dychtivě čekají na konec utrpení a chtějí někoho potrestat za to všechno. První to odnášejí pomníky a v tom lepším případě jen ty. Příkladů z historie je plno, kdy se věšeli králové a vláčeli ulicemi - viz balkánské monarchie. Je to slepota davu a jak řekl pan Horníček, každá slepota je tragická. Já mám ale dojem, že teď uplynulo dosti času, abychom si uvědomili tu dobu s rozmyslem a nemyslím, že by se kvůli tomu měli staré pomníky obnovovat. Dnes mi to přijde zase trochu uměle živené. Ono se lépe řeší Mariánský sloup z doby před sto lety, než problémy, které nás pálí teď. Marku já jezdila do Prahy přes 20 let denně do zaměstnání a kdyby se mě někdo zeptal, co Prahu pálí nejvíce, tak určitě pražský okruh. A trest pro lidi, kteří hned zkraje měli dobré informace, kudy má vést, hbitě si tam pořídili pozemky a teď je problém ta místa získat zpět. To je současnost. Ty lidi nikdo nevolá k odpovědnosti, protože se to všechno dělo legálně. Staré křivdy okolo sloupu chceme teď najednou napravovat a nové nevidíme, ačkoli tisícům lidí znepříjemňují život teď a tady! Možná nejsem dost citlivá na minulost, ale kvůli svým dětem jsem možná přecitlivělá na současnost. Je dobré připomínat tyhle dávné události, hlavně proto, aby se neopakovaly. Zdravím.