Zase krásné fotky.

Dík a zdravím, přeji pěkné a klidné dny

Marku, krásné jarní foto, to nikdy nezklame a krásné verše Vaška také ne.

Soňo, moc díky, jsem rád, že to takhle vyznělo. Nestihl jsem sice nafotit "ubrusy zlatého deště", jak píše Vašek, ale myslím, že to nevadí.

Přeji krásné jaro!

To Vaše krásné jaro na snímcích rovněž neklame, Marku. A Vaškovy verše k tomu.....

Tomáši, nějak jsem si při tom všem uvědomil, jak ošidné je psát o naději. Jak je bláhové lidskými slovy jakkoliv "argumentovat", aby to neznělo frázovitě. Josef Čapek, jeden z velkých nositelů nadějného a radostného pohledu na svět, zemřel jen pár dnů před skončením války. Zdánlivě taková "absurdita a zbytečnost"! Ale vzpomněl jsem například taky a Etty Hilesumovou a Edith Steinovou...

A přesto, obrazy jara neklamou, stejně tak jako neklame poesie. Přeji krásné jarní dny.

Naděje je jedním z největších darů i prokletí člověka

Režisérka Helena Třeštíková se dlouhou dobu věnovala dokumentárnímu cyklu "Ještě jsem tady". Natáčela rozhovory se ženami, které přežily jak nacistické koncentráky, tak později i věznění v komunistických lágrech či "nápravných zařízeních". Něco strhujícího. Jsou to rozmanité příběhy, určitě se nedají shrnout nějak příliš schematicky, ale vnímám je jako mimořádné poselství o statečnosti a naději.

Prekrásne, i fotografie aj básen od Vaška

Díky! Reaguji trochu později, trochu jsem si dal od blogu oraz...

Jednotkou naděje je jeden douf, jednotkou beznaděje jeden zouf. Vypuďme ze své mysli zoufy a otevřme ji doufům.

Krásné fotky, Marku.

Nesmím jíst příliš často fazolovou polívku a taky nesmím těch zoufů vypouštět moc. To by mě moji nejbližší furt posílali ven, ať si ulevím raději tam, jinak by se muselo razantně větrat.

Honzo, díky!

„Věci lásky jsou věci života. Po čase zimním přicházívá jaro, po beznaději vzniká naděje, po hrůzách noci zasvítává den.”

Vladislav Vančura

To je skvělý citát, Vašku. Díky!

Vančurův příběh je možná v něčem symptomatický. V roce 1942 byl nacisty popraven. Zdánlivě jakoby tím veškerá naděje zhasla. A přesto jsou i tyhle příběhy součástí naší naděje. Nadějí je každý člověk, který se vzepřel zlu. Josef Čapek, svým dílem malířským i literárním velký svědek naděje, zahynul těsně před koncem války. Jeho verše z koncentračního tábora jsou strhující, krásné... A taky velice smutné.

Jsou to hluboké paradoxy. Možná to "něco", ta stopa duše člověka, která zůstane, i když on zahynul, nese lidskou naději dál.

nabídnu citáty z Thukydida, mélský dialog. Mélští obránci říkají, že dokud se nevzdají, mají aspoň tu naději. Aténští obléhatelé jim odpovídají: Naděje je vskutku důležitým zdrojem neštěstí v těžkých časech. Těm, kteří mají jiné zdroje síly, jen uškodí, ale nezabije je. Je z podstaty věci nezodpovědná: dokud mohou lidé pohromu odvrátit běžnými lidskými manévry, je naděje všude plno, ale jak pohroma přikvačí, náhle po ní není vidu ani slechu

(píšu to zpaměti, nechytat mne za slovo jestli máte na Thukydida obsesi)

Dík za velmi zajímavé přispění do diskuse. Napadlo by mě ptát se, co bylo v daných chvílích "nadějí" aténských. Možná, aby se mélští obránci co nejrychleji vzdali, protože tím pádem by si obléhající ušetřili spoustu námahy a taky životy svých válečníků.

Mimochodem jsem si vzpomněl na knihu Job. Například na dialogy s přáteli. Ti mu to, panečku, ale pěkně nandali, co se týče naděje! Skvělý je překlad od Daniela Rause, přebásnění do současné češtiny.

Zdravím, přeji pěkné jarní dny.