Půjčte si, kupte si, užijte si

Takové jsou tři posvátné sloupy na nichž stojí doktrina a praktická realizace "trvale udržitelného rozvoje konzumní společnosti". (1).

Reklamní svádění a zkratkovitý proces záměny. Skutečný, naplněný lidský vztah se vyměňuje za téměř až erotické vzrušení z nákupu. Přenáší se to taky do předvánočního shonu, do "povinnosti" koupit dárky, atd. Naši známí mají obchod s drobným zbožím a každý rok úzkostlivě čekají na dobu vánočních nákupů jako na spásu. Jedny z nejkrásnějších svátků v roce se přestěhovaly do krámů naditých tretkami.

Zdá se, že z toho divokého kolotoče ani nelze vyskočit. Kdyby se většina lidí rozhodla ignorovat masové nákupní nájezdy, možná  by to odstartovalo vlnu ekonomického propadu, krachy výrobních a obchodních firem, dopravců a v konečném důsledku i řady finančních ústavů, které profitují na půjčkách.

Výplach mozku reklamou představuje uzavřený kruh. Neodolatelná nabídka šesti-sedmi hlavních artiklů (auta, prací prášky a WC čističe, vitamínové preparáty věčného mládí, mobilní operátoři, kosmetika, superzdravé jogurty s tunami ještě zdravějšího kalcia, tabletky na dobré trávení, atd.) je prokládána emotivně naléhavým vnucováním "výhodných" půjček. Však ona se nějaká ta "empatická přítelkyně" Emma ráda zastaví až u vás doma, honem, honem vám přinese peníze, když budete honem, honem něco potřebovat koupit. K tomu se přidávají údajné masivní slevy na závěr roku, které mají znovu a znovu roztáčet to mýtické kolo Velkého Štěští.

Nemám k dispozici statistiku, kolik rodin v České republice přišlo při exekuci o střechu nad hlavou. (Jistě by to šlo "vyguglovat"). Čísla o zadlužení domácností se pohybují ve stovkách miliard (827 miliard v roce 2008 a značně přes jeden bilion v roce 2010). Celkové zadlužení našeho státu bylo v červnu 2009 cca 1.37 bilionu a do konce roku vyletělo vzhůru na 1.79 bilionu. Letos to velice pravděpodobně bude přes 2 biliony. Jsme už naplno u varovných čísel, jaká se objevují v souvislosti se státními bankroty v jiných zemích. A nikdo se tím nijak moc netrápí. Když vás okradou o deset tisíc, bude vás to hodně bolet. Ale biliony korun, to je úplná abstrakce.

Krach státních financí v Argentině (2001) byl údajně zaviněn neschopností a zkorumpovaností politiků. Určitě se na tom ve velké míře podílelo i obyvatelstvo, které se snadno nechalo zlákat k životu nad poměry. Dlužná částka, kterou Argentina nebyla schopná splatit, představovala v přepočtu 2,5 bilionu korun.

V letošním roce jsme už viděli krizi v Řecku. Nyní je drastická situace v Irsku (do tamních bank se prý nasype cosi kolem 85 miliard Euro, což odpovídá částce zhruba 2,13 bilionů korun). Nejhorší je, že se tam ty peníze hodí jako do stoupy, bez mrknutí oka, bez pátrání po příčinách, beze snahy najít a potrestat viníky. Copak se peníze z irských bank jenom tak nějak vypařily? Kde jsou? A kdo to zavinil? Na řadě je Portugalsko, mluví se rovněž o Španělsku (a možná i o Itálii). Něco tu smrdí, něco opravdu není v pořádku.

Příčiny jsou kombinované. Na příkladu Argentiny je vidět zavinění politické reprezentace, aneb katastrofální zkorumpovanost. Další příčinou je pumpování bank, jako záhadný, slepý osudový mechanizmus, který jakoby nikdo neuměl předvídat, ani banky před ním ochránit. Snad ty peníze někam převádějí počítače, nebo co... Nikdo není na vině, a děje se to jaksi "úplně samo od sebe" (anebo ne?). A když jsou banky vypumpovány (nedávný krach na Islandu a nyní v Irsku), politici nemohoucně pokrčí rameny, někde se sejdou a dohodnou se, že tam finance přihodí velkou lopatou. Ale cožpak se peníze tisknou na kopírce? A může to takhle jít donekonečna?

Podstatnou příčinou jsme my sami, "prostý lid" vyspělých států. Rádi naletíme na reklamní svádění, rádi si půjčujeme. A v podstatě se všichni necháváme uplácet politicko-konzumním molochem. Nechceme se uskromnit ani ve chvíli, kdy je jasné, že se stát potácí nad propastí. Čekáme, že automat na štěstí bude fungovat dál. A když se vláda začne snažit o úspory, vlítneme do ulic. Vždyť nám slibovali snadné žití pod břichem zlatého oslíka! Jak to, že si dovolují vůbec jenom naznačit, že se budeme muset v něčem malinko omezit?

A tak se světová ekonomika začíná podobat smrtelně rychlé jízdě v mlze, na kluzké silnici a hodně vysoko na strmém horském hřbetu. Dupnout na brzdu nelze, strhnout volant jiným směrem jakbysmet. Snad jenom velice polehounku přibržďovat. Ale co dál? A jak? A kam?

Je načase definovat konzumizmus jako systémově chybnou, pomýlenou ideologii, jejíž přímé důsledky nejsou vidět hned, protože se skrývají za vlídnou maskou. Svojí podstatou jsou destruktivní jak pro jednotlivce, tak pro společnost. Mluvím o konzumizmu jako vědecky vypracovaném systému, kterým se mělo předcházet krizím a dlouhodobě garantovat stálý ekonomický rozvoj. Snad to měl dokonce být "vědecky zaručený ráj na zemi", či se to aspoň nevysloveně, v náznacích, lidem takto předkládalo.

Zcela nezbytné bude uvažovat o nových principech fungování světové ekonomiky, o návratu hodnotám, které stojí výše, než peníze a třpytkový blahobyt. Nad slepé ekonomické mechanismy, které se urvaly z řetězu, bude potřeba nadřadit zodpovědnost a lidskost.

______________________________________________________________________________

(1) Nechci ani náhodou polemizovat s ekology, v jejichž pojetí má trvale udržitelný rozvoj jiné akcenty. Řekl bych, že mnohem rozumnější a sympatičtější, protože se počítá s povinností člověka neplýtvat, chovat se šetrně k světu a přírodě.