Poučení z Mnichova... Nebo zůstaneme nepoučitelní?

Na prvním místě čest. Na druhém místě uzdravování paměti národa. Na třetím místě velká pozornost a ostražitost vůči současným hrozbám.  

.......

1/ Pár slov o cti  

- Čest bohužel chyběla Chamberlainovi a Daladierovi. Nečestné chování se každému vrátí jako bumerang. Je známé, jak se Francii a Británii krutě vymstila jejich zrada domněle "bezvýznamného" Československa. 
 
- Čest projevil francouzský generál Louis-Eugene Faucher, který se po Mnichovu vzdal vojenské hodnosti a svých vyznamenání, aby se na té špinavosti nepodílel. Čestně se zachoval britský ministr námořnictva Alfred Duff Cooper, který na protest proti Mnichovu podal demisi.
Hanebnosti se nepodvolil Winston Churchill, který v britském parlamentu mobilizoval přes 140 poslanců k hlasování proti mnichovskému diktátu.

- Odvahu, čest a velikost ducha prokázali účastníci československého protinacistického odboje, jak doma, tak v zahraničí.
Odboj nám pomohl anulovat mnichovskou smlouvu. Především nám pomohl k jejímu anulování atentát na Heydricha. Slovenské národní povstání bylo svým velením napojeno na londýnskou vládu a mělo jednoznačně za cíl obnovení Československa. Nelze nezmínit hrdinství československých letců v bitvě o Británii. Tyto aktivity nebyly původem komunistické, byly prodemokratické a prozápadní. Západ skutečně mnichovskou smlouvu anuloval a zneplatnil územní zábory, které z ní vzešly. Tím se západní země - Německo, Francie, Británie, atd. po předchozím selhání vrátily k čestnému způsobu urovnání věcí. A jejich vzájemné usmíření položilo základ k pokojné a civilizované koexistenci ve svobodné, demokratické části Evropy.
Ve srovnání s tím zůstává krutě výmluvným paradoxem fakt, KDO jako jediný si na konci druhé světové války fakticky urval část předválečného Československa (Podkarpatskou Rus) jako kořist a tímto divným způsobem jakoby "potvrdil" mnichovskou zradu, která vedla k rozpadu našeho předválečného státu.. Zkuste hádat...

Absencí cti a hanebností nejhrubšího zrna pak bylo poválečné zacházení komunistů s příslušníky západního odboje. Lidé, kteří prokázali odvahu a čest když bojovali proti nacistům, byli komunistickým režimem hanobeni, ponižováni, zavíráni do vězení a posíláni do lágrů na otrockou práci.
A přitom se komunisté v počátcích války chovali ostudně (přinejmenším od podzimu 1939 do léta 1941), protože poslušně kopírovali sovětskou politiku paktu Ribbentrop - Molotov, čímž se dostali do přímého rozporu s našimi národními zájmy. Je pak o to zrůdnější, že komunisté, když se dostali k moci, začali systematicky a brutálně drtit příslušníky západního odboje. Že by špatné svědomí? 
(http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-komuniste-nejlepsi-spojenci-nacistu-f47-/p_zahranici.aspx?c=A101120_222542_p_zahranici_wag)
Zmínka o paktu R-M není samoúčelná. Vysvětluje motivace komunistů v jejich počáteční nepříliš velké ochotě k účasti na protinacistickém odboji: "Velice vážným, důsledkem paktu Ribbentrop-Molotov bylo to, že komunisté po celém světě byli vyzváni k neúčasti v protifašistickém odboji. Tento rozkaz Kominterny byl zrušen teprve po napadení SSSR Německem v červnu 1941". (Citováno ze zdroje: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/pakt_sn.php)
.............................................................................................................................

2/ Uzdravování paměti národa 
Možná budeme muset trochu zmírnit ukřivděné vzpomínání na to, co nám kdy kdo provedl. Osvobodit se od neustálých pocitů ublížení. Což nejde jednorázově, je to delší proces, který si vyžaduje vůli a cílevědomost
Ano, Mnichov byl velkým traumatem. Dodnes se vedou vášnivé debaty o tom, zda jsme se měli či neměli bránit. O to více je nezbytné zvedat hlavu a připomínat si ty vzácné lidi, kteří se nepodvolili. Připomínat si jejich čest a velké statečné srdce.
Zejména však potřebujeme vyzvednout důležitost stejných vlastností, tedy odvahy a cti pro dnešní dobu

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jako bychom stále utíkali.
Pryč od Rakouska! Pryč od Říma! Na "útěku od Říma" jsme stačili barbarsky pobořit mariánský sloup na Staroměstském náměstí (dodnes jsme ten čin nenapravili). A za dvacet let po "útěku" od Rakouska a od Říma jsme spadli do spárů nacistů. Pak jsme "utíkali" od nacizmu i od Západu, který nás zradil a spadli jsme do spárů obludné Stalinovy říše z východu. Z jedné strašlivé totality založené na lži a nenávisti (nacistické) do druhé, stejně tak strašlivé a založené na lži a nenávisti (komunistické). Z druhého sevření jsme se dostali až za 45 let. Pak jsme, po odvrácení od komunistické totality, spěchali do NATO a Evropské unie. Ale už zase tu máme hlasy, abychom i odtamtud utekli. Kam budeme utíkat dál? Znovu do spárů nevypočitatelné východní říše? 
Není tedy nejvyšší čas, abychom namísto opakovaných útěků konečně dospěli k sobě samým? 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kam začleníme naše vzpomínání na Mnichovskou zradu (a různá jiná historická ublížení, skutečná či domnělá) Počínaje narativem o "zlých Němcích", kteří "dobré Čechy" týrali a utiskovali už v době svatého Václava. Pak můžeme přeskočit na katastrofu s bitvou na Moravském poli a na Branibory v Čechách, vzápětí k porážce na Bílé Hoře, potom krásně tematicky hups na Švédy, kteří vyplenili Hradčany a zbořili Olomouc, a nato hned "jezoviti, českých knížek hubitelé lítí", pak zas honem k Windischgrätzovi, který pálil z kanonů na Prahu. Nesmí chybět strašlivé utrpení našeho národa pod knutou zavilých Habsburků a hop-skok k mnichovské zradě, protektorátu, utrpení za heydrichiády a hned zase tragedie února 1948, komunistický teror v 50. letech, ruská okupace 1968, normalizace, demoralizace... A jasně, špatní politici po roce 1990, ti "nám" to pokazili. K tomu "zlá Evropská unie", ta je všemu na vině, jen my ne! Pročež se asi "geniálně" vrhneme zpátky do náruče ruského bratra, abychom zase měli na koho si stěžovat a nadávat. 
................................................................................................................................
Je na nás, které věci z vlastních dějin vyzvedneme. Zda to, co se nám podařilo a na co jsme hrdí - památky, umění, kulturu, krásu měst, umělce, stavitele, vládce s evropským věhlasem, významné osobnosti, které poznamenaly dobu a něco dobrého přinesly. 
Ale pozor, nechci nic překlápět jen na jednu stranu. Je nesmysl snažit se být za každou cenu takzvaně pozitivní ve smyslu: "Zapomeňte, co bylo a hlavně zapomeňte na možná rizika a varování" "Jen buďte v pohodě, bavte se, užívejte si, svět je fajn! "Jsme tu samý fajn lidičky, samej Colas Breugnon - Dobrý člověk ještě žije!" 
Netřeba zdůrazňovat, že to by bylo opíjení rohlíkem a cesta k tomu, abychom se potom zas nestačili divit, kdo nás v naší hloupé naivitě zaskočil.

..............................................................................................................................

3/ Pozornost vůči současným hrozbám
Nelze podcenit a nechat jen tak bez náležité odpovědi znít hlasy o údajně zlé Evropě, která "nás - jak jinak než holubičí, upřímné, dobré a dokonalé" údajně zase zradí. Někde jsem četl doslova, že EU je prý obdobou Mnichova 1938. To je nehoráznost! 
Vždyť jsme sami součástí Evropy a členským státem EU! Vždyť ty hlasy nás podloudně staví mimo Evropu, jako bychom byli čímsi cizím a do Evropy nepatřícím.
KOMU asi tak by "nás" dnes mohl Západ zradit?
Konstrukce o dnešní "nutnosti chránit se před zradou ze strany Evropy" dětinsky prozrazují skutečné ohrožení: Kde v naší blízkosti se nalézá nereformovaná, neoimperiální velmoc harašící zbraněmi? Kam spadneme, když se sami začneme považovat za "Neevropany" a vyčleňovat se? 

Co nás čeká, kdybychom se pokusili vyčlenit z příslušnosti k civilizačnímu a kulturnímu okruhu, kam patříme už více než tisíc let, minimálně od doby svatého Václava?
Jaká je nabídka? Dal si někdo práci, aby ji pozitivně formuloval? Tedy ne jen nadávání na Evropu a výkřiky, "že tam nechceme patřit", ale skutečný pozitivní program a reálnou představu. Kam a k jaké civilizaci chceme patřit? Co doopravdy chceme? A co jiného, jakou novou kvalitu bychom takzvaně "bez Evropy" chtěli vytvářet?

To všechno jsou zásadní otázky, zvláště s ohledem na dosavadní nedobré zkušenosti s "východní alternativou" Následující shrnutí zkušeností s ní bude delší, ale je nezbytné:

Co nám "spásný Východ" dosud přinesl?
- Přinesl nám zvláštní "osvobození" v roce 1945, které bylo uchvácením naší země, již bratr z východu jednoduše začlenil do sféry svého vlivu. Ano, stálo jej to hodně obětí na životech... Ale obětoval ty životy opravdu za nás? Nebo spíše pro sebe, pro svůj zisk vlivu? On také ten "bratr z Východu" vůbec nespěchal s osvobozením Prahy, nechal Pražany krvácet a nedovolil americkým jednotkám, aby pomohly.  
- To prazvláštní "osvobození" nám nedovolilo zvolit si vlastní svobodnou cestu, ale nastolilo u nás brutální nesvobodný režim a udělalo z nás podřízenou "rozvojovou krajinu", zejména zdroj uranu získávaného otrockou prací.
- Stali jsme se tedy po druhé světové válce zemí s otrokářským režimem. Protože režim, který využívá otrockou práci, je z definice otrokářský. Když vás osvobodí skutečný přítel, tak to bude ke svobodě a ne k otroctví!
- Byl nám vnucován pradávný absolutistický model společnosti (dočasně převléknutý do pláštíku revoluce a pokroku), v němž nemá žádnou cenu lidská bytost, její svoboda a dokonce ani holý život. Desítky milionů obětí gulagu zůstanou trvalým varováním.
- Byl nám vnucen - z ryzí ideologické tuposti - ekonomický model založený na těžkém průmyslu. Což byl epochální regres vzhledem k naší pokročilé ekonomice, která už měla do značné míry rozvinutý lehký průmysl. Nehledě na to, jak strašlivou zátěži pro životní prostředí malé země bylo bezohledné zaměření na těžký průmysl. Důsledky kontaminace z doby "budování světlých zítřků" nejsou dodnes úplně odstraněny a dodnes pohlcují spoustu peněz potřebných jinde.

- Ale co jiného a onačejšího nám "spásný Východ" nabízí dnes? Snad nějaký nový autoritářský "carský" režim? A s ním zaostalý, nereformovaný model ekonomiky založené na vývozu surovin? Zavedení mafiánského "kapitalizmu", v němž splývá hranice mezi politickou mocí, policií a kriminálním podsvětím? Tisíce tanků a střelbu do civilistů jako v srpnu 1968? Bude s námi zase zacházet jako s gubernií a bude u nás udržovat kolaborantské vlády, jako byla ta údajně "normalizační"? Nebo tu budeme mít kozáky, jako kostýmní strašáky ze 17. století, kteří budou bičem rozhánět občanská shromáždění?
A co kdybychom byli příliš vzpurní? Budou se po naší zemi prohánět intervenční žoldnéři zapírající svoji totožnost a původ, jako ti na východní Ukrajině? Jestli má ta východní říše s námi opravdu nějaké dobré úmysly, proč proti nám vede hybridní (zatím tedy naštěstí "jen" elektronickou) válku? Odkdypak se dobré úmysly projevují nepřátelským chováním?

Kdo má pět pohromadě, nemůže tyhle hrozivé signály nevnímat...

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hlavním poučením z Mnichova 1938 pro dnešní dobu je nezbytnost, aby demokratické země držely pospolu, v pevné alianci. Nebýt členství v NATO, byly by již dnes baltské země ve velkém ohrožení. Smutně je to vidět na příkladu Ukrajiny, která žel neměla to štěstí, aby se stačila do obranné aliance začlenit včas.
Bude to tedy nový apel na naši čest, abychom se ke svým spojencům z demokratického světa chovali jako skuteční a solidární partneři. Nejenom v tom, co je pro nás konjunkturně výhodné, ale i v tom, co je pro nás namáhavé a co nás opravdu něco stojí. Jedině takovým způsobem, že se v případě potřeby podílíme s plnou zodpovědností na všech námahách při řešení krizových situací, se prověřuje skutečné partnerství. 
Protože, co nás nic nestojí, to za nic nestojí. Což platí dvojnásob pro čest.

......

......