Osudové dilema na První Eveňjů

Sama fotografická kronika dění u nás, na První Eveňjů, se ocitá na rozcestí mezi existencializmem a existencionalizmem

^{Varování pro laskavé čtenáře: Fotografie dění na První Eveňjů byly původně myšleny téměř vážně. Avšak díky uměnovědnému a existencionálnímu rozboru se vše dostalo do žánru parodie, již není záhodno uvádět na pravou míru racionálními argumenty. Raději to vůbec nečtěte.}

„Tento výjev z První Avenue bude filosoficko psychologickým oříškem přinejmenším pro Sørena Kierkegaarda“, pravil nejmenovaný teoretik a praktik fotografie.

Jiný však namítl:
„V pruhované šedi vesnice aglomerující směrem ke statutu městskému, lze zhlédnouti dosud minimalistické osídlení jedním vozem osobním a jeho majitelkou na kole k němu přijíždějící. Zatímco studna v proluce mezi chodníky stále přetrvává a tím vytváří poslední vesnické refugium, byť nákladní vůz a stroj před ním značí již pokročilejší stádium urbanizace. Můžeme se pouze domnívati, že s postupující modernizací technologií urbanistické výstavby bude místo panelů použito aspoň pohledového betonu nebo jiné šedé hmoty, která tuto dnes již bezuzdnou krajinu vesnickou zcela jistě oživí ve jménu nového věku. Někdo jistě by v tomto momentě vzedmul svou hruď vstříc světlým zítřkům a třikrát křiknul zdar moderní době a především pak růstu hustoty osídlení ve venkovské tradiční krajině pro dnešní mladou generaci nezajímavě zastaralé.“
...
„Ona prostá bytost obyvatelky zmírajícího venkovského prostředí však vzdoruje s odhodláním heroicky příkladným. Quinta essentia První Avenue tím nabývá dimenze až osudově kosmicky monumentální“, vmísil se do hovoru třetí umělecký teoretik, (teoretický umělec).

„Za důležitý jest však záhodno považovati i sám fakt, že se lampy veřejného osvětlení sklánějí nad danou situací s útrpným soucitem, což úpícímu obyvatelstvu jistě přináší znatelnou úlevu“, namítl první.

„Avšak percepce daná různými vozidly, stavebními i osobními, tlumí onu kvantově vnímanou kosmičnost a usazuje obecenstvo do reality betonové lobby. Vzdorujícím občanům netuhne jen krev v žilách, ale tuhnou i stopy v čerstvě vylitých pražcích betonu, čímž se vysublimujeme opět k deprimujícímu statutu této situace, neboť jak jest známo veškerý vzdor končí jeho potlačením. V tomto případě jde o vstup konzistentní síly šedé hmoty (ne však mozkové), kterou za pár desítek let rozdrtí jen tu a tam pionýrské býlí, protože, co si budeme povídat, Matka příroda je v tomto ohledu ještě nekompromisnější než jakákoliv naše činnost“, bystře se navrátil ke svým tezím druhý teoretik.

„Zajisté: vždyť přeci ta poněkud ontologicky temná poezie asfaltové pralátky musí být jednou provždy anihilována krásně šedou pevnou materií novověku. I když ani ta zdánlivě věčná šeď nakonec neodolá evolučnímu tlaku přírodních sil...“, potvrdil první z diskutujících expertů.

„Zde tak dobře viditelný existencionální kontext předmětného vyobrazení jen dokládá platnost všeho výše řečeného“, přízvukoval třetí.

Některé situace na První Eveňjů se vymykají existencionálně uměnovědnému rozboru i přes veškerý bystroum expertů za slovo vzatých...

...

Nakonec to nevydržel ani stréc Francin a vmísil se do hovoru:

„Hlópé fotograf be si muhl naivně meslet, že kólista salutoje jemo. Skotečnosť je ale taková, že podle zvekovyho práva platnyho od staryho Rakóska, každé, gdo jede na bicyglo, mosi salutovat, gdeš projiždi kolem starostova baráko.“
...

Něco takového nemohl vydržet druhý z výše zmíněných hysteriků fotografického umění a přidal další zásadní komentář:
„Zde vidíme, že anihilace dříve venkovského prostoru suburbánními a urbanistickými prvky vcelku razantně postoupila vpřed. Modernita a v jistém smyslu prosazovaný neoromantický směr v architektuře zvaný též zebrizmus vyznačující se pruhy a opakujícími se vzory, má tak silný vliv na osobnost člověka že ten neodolá ani nutkání otřít potem zbrocené čelo. Vlastně jsme svědky toho, jak čelem čelí bytostné realitě uvězněn mezi pruhy toho, co se jeví jako matrixová skutečnost a toho, co je jeho čirý sen. V souvislostech s narůstající motorizaci i v cyklopřepravě můžeme konstatovat, že v oblaku prachu zvednuvšiho se za zády cestujících má vlastně jakákoliv realita poněkud snový ráz. Skutečnost se pak vlastně rovna snu. Tato ztráta pojmu reality je současnou krizí civilizace. Nabízí se jedno řešení a tím je mlhu prosvítit. Ostatně lampy coby staronové prapory volnomyšlenkářského hnutí za projasnění světa zatím z vlastní neopatrnosti totalita snu neodstranila. Takže je tu šance na prozření.“

Na to odvětil první diskutující: „Ano, a jistě lze také opatrně dodat, společně s Kierkegaardem, že samo prozření je limitováno mlžnými stavy našeho vědomí, což je konec konců počátkem ryzí poezie dosud nezatížené civilizačními střety...“

Existencionálně nezcizitelný zážitek svobody na První Eveňjů

...

Další z existencionálně extrapolovaných momentů...

...

...

Jak vidno, rytmus příčného pruhování je pomůckou, aby cyklisté během jízdy mezi sebou udržovali správné bezpečnostní rozestupy
(Takový je realistický, zcela nefilozofický pohled na právě zahlédnuté jsoucno)

...

...