O paní, která veřejně prohlásila, že bude ''jako katolička hájit pravdu''

Ta milá paní v jednom ze svých blogů srovnala  náš vstup do EU s tragedií sovětské invaze v roce 1968. A označila naše členství v EU jako "léta v řetězech". Obě ta  její tvrzení jsou velmi, velmi smutná

...

Motto: "Evropský projekt nadále zůstává zásadní zárukou pro jeho dlouhodobé účastníky a příležitostí k míru i pro země, které do něj chtějí vstoupit. Nechť tedy Evropa neztrácí smysl pro solidaritu, jímž se po staletí vyznačovala, a to i v nejtěžších okamžicích svých dějin" (papež František, v poselsví z 9. ledna 2020)
...
Jaký život v řetězech, co je to za nesmysl? Je to náš společný dům. Jsme jeho plnoprávnou součástí. Partnerské země Evropské unie jsou častým cílem našich cest, pohyb v nich je pro nás tou nejpřirozenější věcí a neexistují pro něj zásadní překážky. Studují zde - v nejrůznějších evropských zemích - naše děti, máme zde pracovní příležitosti. Máme možnost podílet se na mezinárodních vědeckých projektech. Můžeme se svobodně rozhodnout, kde budeme žít a mnozí, zejména mladší lidé tak činí. Osmdesát pět procent vývozu z ČR jde do partnerských zemí EU. Jsme uvnitř ní a ne kdesi "venku" Záleží jen na svobodné vůli každé členské země, nakolik sama dané možnosti spoluvytváří a účastní se na nich. (Jistě, nic není ideální, spoustu věcí lze kritizovat a zlepšovat, naprosto legitimní jsou diskuse například o revizi Lisabonské smlouvy, to je přeci součást demokratického rozhovoru. Ale vidíte někde lepší alternativu?) Solidarita evropských zemí je zárukou pokojného mírového života, společný postup v globálních problémech a také v problematice mezinárodního práva a lidských svobod z nás jako Evropanů činí významného hráče v mezinárodních vztazích a partnera s velkým potenciálem.
A když si jen trochu vzpomeneme na barbarský vpád půlmilionové armády v srpnu 1968, na tanky v ulicích a střelbu do civilistů, na 22 let života v okupované zemi pod kolaborantskou vládou, na perverzní jazyk abnormalizace, který invazi nazval "vstupem spřátelených vojsk" a vražděni našich lidí "bratrskou pomocí", na kruté rozhánění demonstrujících, věznění opozice, cenzuru a celkové šíření mravního marazmu, s jehož důsledky se potýkáme dodnes, pak nelze mlčet vůči takové zvrácenosti, že někdo srovnává naše členství v EU s obdobím po roce 1968.
...
Nikdy za dosavadní historii nebyla naše země tak svobodná jako nyní. 
Církve a náboženské společnosti mají plnou svobodu vlastního života, hlásání víry, bohoslužeb a publikování vlastní literatury. Velké množství kostelů a poutních míst je po desetiletích chátrání zaviněného komunisty dnes důstojně opravených. Do poutních míst a klášterů se navrací život. O tom se nám před třiceti lety ani nesnilo!
Pamatujete pronásledování křesťanů - a všech svobodymilovných lidí - za komunizmu? Viděli jste kostely rozstřílené či těžce poničené našimi anebo "bratrskými" vojáky? Viděli jste rozpadající se kláštery, z nichž některé byly dokonce užívány jako internační lágry pro kněze a řeholníky? Znáte příběhy, jak riskantně a dobrodružně se k nám dostávala náboženská a vůbec jakákoliv svobodná literatura a jak bezohledně byli stíháni lidé, kteří se na jejím putování k nám podíleli?
Takže buď někdo neříká pravdu a pak není poctivý věřící anebo je poctivý věřící, což ale taky znamená říkat pravdu. Za další: i sebevědomá veřejná prohlášení toho typu, že někdo hodlá "jako katolík hájit pravdu a usilovat o poctivost" dle mého soudu tak trochu nevoní a mohou škodit jak církvi, tak povědomí veřejnosti o tom, kdo jsou věřící lidé a jak se chovají. František z Assisi opakovaně zdůrazňoval, že se nikdo nemá chlubit svojí vírou, ale že to má být poznat na jeho chování.

_____________________________________________________________________
Dovětek pod čarou:
Slyšel jsem kdysi o jedné paní, s prominutím soudružce, která v padesátých letech v čekárně u dětského lékaře seřvala maminku, která tam měla dva kluky. Jeden hlasitě naříkal, protože byl nemocný a měl bolesti, druhý zlobil, jak je to u kluků obvyklé. Ta soudružka se postavila a řvala na celou čekárnu:"Já jako komunistka bych se styděla mít tak špatně vychované děti!".
V sedmdesátých letech dcera té soudružky uprchla s nějakým kamarádem z undergroundu do západního Německa. A byl šlus, pyšná máti měla po své komunistické kariéře, kterou si mezitím tvrdě a bezohledně budovala. Hodně lidí si pak i po létech vzpomnělo na její extempore v čekárně. Boží mlýny melou pomalu ale jistě.
...

...