Nahlédnutí pod pokličku supervolebního roku

Budeme mít takové politiky, jaké si vychováme Smyslem voleb je soutěž koncepcí, jak spravovat veřejné věci – a to se rozumí samo sebou, že poctivě a zodpovědně! Sliby poctivosti a bezkorupčnosti by ani neměly být součástí volební kampaně, měla by to být samozřejmá norma, na jejímž základě se teprve staví konkrétní programy.

Vítězové i poražení zůstávají rovnocennými, stejně hodnotnými partnery dialogu.

Nechci rozebírat kdo a proč vyhrál, či prohrál, jak se to obvykle dělá. Nelíbí se mi způsob hodnocení, jakoby šlo o zápas v ringu. Vadí mi fetišizace “vítězů“ a „poražených“, téměř na způsob primitivních národů, které, v minulosti někdy i docela nedávné, pořádaly rituální zápasy, po jejichž skončení bylo poražené družstvo veřejně popraveno (v Tichomoří posléze i snědeno).

Politika jako silový souboj?

To je fatálně pomýlená vize, jejíž mentální kořeny sahají kamsi až do doby kamenné. U nás (a nejenom u nás – vzpomeňme hvězdné období V. Mečiara na Slovensku) ji prosadili lidé s patologickými rysy osobnosti, jako sebestřednost, pocit výlučnosti, neschopnost vnímat jiný názor, zášť a pomstychtivost vůči oponentům, autokratičnost, černobílé vidění světa a pojetí veřejného života jako bitevní arény.

Patří mezi neblahé úspěchy takzvaných „velkých stran“, že se jim podařilo tuto optiku vnutit prakticky celé společnosti.

Nejsmutnější je, že si toho nepovšimli(?) zástupci veřejnoprávních médií, kteří by naopak měli být prvním varovným hlasem upozorňujícím na nebezpečí a korigujícím nástrojem, ve prospěch občanské společnosti.

Podfuk dělení na „velké“ a „malé“ strany

Toto dělení se stalo typickou novinářskou zkratkou pro stručné pojmenování subjektů s menší a větší voličskou podporou. Vážnou slabinou je podsouvání interpretací, které jedny zvýhodňují a druhé ponižují, například „významné a bezvýznamné“, což je zhusta zneužíváno ve volebním boji. Z pohledu toho, jak nutná je u nás kultivace veřejné scény, jsou takové zkratky nejenom hloupé, jsou přímo tragické.V novinářském slovníku se v posledním roce dokonce objevuje i výraz „velkostrany“. (Což nemá daleko k významům typu „boľšaja partija“. A jsme doma! - Bohužel).

Původ dělení je někde v době oposmlouvy, jejímž protagonistům se podařilo vštípit koncepci „malých“ a „velkých“ do obecného povědomí. Nekorektní je na tom vytlačování názorových proudů, které jsou pro společnost základní a životně nezbytné. Jde o degradaci pluralitní společnosti a systémové ohrožení demokracie. Kromě jiného i proto, že v „malých“ stranách zpravidla fungují vnitřní demokratické mechanismy mnohem lépe, než v těch „velkých“.

A nakonec, některé tzv. „malé“ strany mají prakticky po celé republice síť místních organizací a mají počet voličů v absolutním součtu naprosto souměřitelný s velkými stranami, což bylo jasně vidět ve spočtených hlasech z komunálních voleb (viz KDU-ČSL). Znamená to jednoduše, že některé údajně „malé“ strany vůbec nejsou malé.

Servilita médií vůči „silným“ a lépe či hůře skrývaná snaha o diskriminaci údajně „malých“ mi připadá jako jeden z jevů nejvíce ohrožujících demokratické poměry u nás.

Na hranici úmyslného ovlivňování svobodné demokratické soutěže politických názorů.

Konkrétním, do očí bijícím příkladem je volební studio ČT24, které pro vstupy do volebních štábů zvolilo „pozoruhodný filtr“. K senátním a komunálním volbám se mohly průběžně vyjadřovat pouze parlamentní strany. To je zcela nefér, protože k těmto volbám měly mít možnost vyjadřovat se všechny relevantní stany, zejména ty, které – jak by určitě nebylo těžké zjistit – měly a mají v obou kláních své relevantní zástupce a dostatečnou sílu. Vypadá to skoro jako záměr (či snad hloupé přehlédnutí?), že ke sčítání výsledků senátních a komunálních voleb neměly možnost průběžně se vyjadřovat KDU-ČSL a Strana zelených. (Propadu druhé jmenované je mi líto, i když nejsem jejím voličem. Jsem přesvědčen, že názorový proud péče o přírodu a životní prostředí má být ve společnosti silně přítomný a budu tomuto tématu věnovat samostatnou úvahu. Jsem pravicový volič a nehoruji nadměrně ani pro první jmenovanou „malou“ stranu.)

Chci poukázat na viditelnou diskriminaci jednoho politického názoru, který má notabene stále solidní podporu (v absolutním počtu 6,2 procent odevzdaných hlasů, těsně bok po boku údajně „velkým“ stranám). Když se to děje ve veřejnoprávní televizi, je to přímo alarmující a do budoucnosti se nám všem, „levicovým“ i „pravicovým“, „teistům“ i „agnostikům“ „průmyslovým lobbyistům“ i „ekologům“ může vrátit jako bumerang.

Stejně tak i po definitivním sečtení hlasů, kdy bylo jasné, které strany mají kandidáty ve druhém kole senátních voleb a které uspěly ve volbách komunálních (absolutním počtem získaných hlasů a přítomností v uvažovaných koalicích samosprávy měst a obcí), pokračovala ČT v původním nekorektním klíči pěti parlamentních stran.

K průběhu voleb: Tragikomické marginálie?

Vynořuje se dost a dost zvěstí o „stěhování“ voličů, o kupování hlasů, či rozdávání lístků s předem zaškrtnutou politickou stranou a svážení takto vybavených občanů k volební místnosti. Počtem případů a celkovým rozsahem jde pravděpodobně o relativně malé procento, ale... Když nad tím mávneme rukou a zároveň budeme svědky bezradného přístupu policie (i průkazné kupování hlasů údajně nelze právně postihnout!!!), výsledný obraz bude znepokojivý. Manipulátoři vidí, že jim to prošlo, co když to příště zkusí ve větším rozsahu? A přitom se jedná o trestný čin podvodu s mimořádně závažnými dopady na společnost. Chyba je, že podobný typ podvodu prý není v zákonech popsán, přestože i normálním selským rozumem poznáme, že se jedná o špinavost. Domnívám se, že v takovém případě by měla velice rázně zasáhnout centrální volební komise, měla by bez prodlení výsledky voleb v dotčených okrscích anulovat. Od toho máme stát a státní orgány, aby dávaly jasně najevo hranice a normy, které se nesmí překročit.

Patologické mutace volebních obvodů

Netřeba dlouho komentovat, ukazuje to na manipulativní pojetí, jehož základem je pohrdání občanskou společností. Když jsem krátce po sečtení hlasů slyšel jednoho představitele pražské ODS naříkat, že jim uškodilo rozdělení města na nestandardní obvody, slzel jsem dojetím. Téměř jakoby to jim samotným udělala naschvál nějaká zlomyslná síla, která jim chtěla ublížit – proto prý dostali málo hlasů. Jinak řečeno: Ó svatá nevinnosti!

Peníze zase až na prvním místě?

Skutečně nezávislá investigativní žurnalistika u nás pravděpodobně neexistuje. Jinak by média, jako údajný „hlídací pes demokracie“ musela dennodenně bušit na vrata stranických sekretariátů a jménem občanů nejenom žádat vysvětlení, odkud se bere tolik peněz na volební kampaně, ale také pátrat po tom, kdo platí volební kampaně různým bizarním, jednorázovým seskupením (např. Zemanovci při květnových volbách, ale zdaleka nejenom oni). Existuje totiž vážné podezření, že by se mohlo jednat o plánované manipulace, s cílem ovlivnění výsledků voleb.

Vodu káže, víno pije...

Jako občan se ptám, zda přístup „velkých“ stran, zejména těch, které hlásají nutnost úspor napříč celou společností, není přímo cynickým výsměchem, když vezmeme v úvahu částky nalité do kampaní a celé to mlžení kolem jejich skutečné výše. Nemohlo se například stát, že cena za dvě volební kampaně v roce 2010 převýšila cojávím třeba celoroční rozpočet ministerstva kultury? Najde se někdo, kdo by to spočítal a dal do souvislostí?

Co mne nesmírně těší, je skutečnost, že některé strany tratily hlasy i přes obrovské investice do kampaně (stalo se to před léty i Mečiarovi na Slovensku). Volič se nenechá oblbovat donekonečna a to je asi jeden z nejpozitivnějších poznatků toho našeho zcela „super“ volebního roku.

Kdo tedy v komunálních volbách vyhrál?

Supervolební rok naznačuje příjemný posun. Ale i přesto, většina z nás má neuvěřitelně krátkou paměť a jsme schopni znovu a znovu naletět kampaním, v nichž se samozvaní velkopolitici bez ostychu naparují. Úbytek hlasů dvou „velkých“ stran, které nesou faktickou vinu za dnešní stav společnosti a za státní dluh, je ve skutečnosti příliš malý. Nebyl to zase až tak velký volební výprask, lídři se ve většině významnějších měst potutelně usmívají. Kde jen mohou, sestavují koalice, které jim umožní „ošetřit“ si své zájmy.

Logika komunálních voleb je jiná než u parlamentních, ale i přesto je zřejmé, že v absolutním součtu všech odevzdaných hlasů byli vítězi voleb s drtivou převahou nezávislí. Je to jistě nesourodá skupina a do výsledku se promítají každodenní potřeby lidí žijících v menších obcích. Viditelným výsledkem voleb však je, že zájmem obyčejných lidí vůbec není podpora „velkých stran“ a jejich mocenských hrátek.

Vítězi voleb jsou proto občané, kteří odmítají deformované stranické pojetí politiky. Nepřejí si aby jejich věc spravovali ti, kdo jsou pokroucení zavázaností k nějaké té „velké matičce straně přemoudré“, mnohem více si přejí, aby jejich zástupci byli lidé jim blízcí a dosažitelní.

Doušek na závěr

Vyhnu se přílišnému komentování senátních voleb, nejsou ještě u konce. Jediné, na co bych chtěl poukázat je, že jistá strana, která má hodně želízek v ohni, otočila styl kampaně o 180%. Až do voleb se všichni její vůdcové halasně vychloubali, že vsadili na pozitivní přístup. Zato v týdnu mezi prvním a druhým kolem senátních voleb se vytasili s příkladným kopáním do protivníků. (Stačí se podívat na různé webové stránky a na tzv. sociální sítě).

Nezbývá, než sledovat pozorně chování politiků a pamatovat si. Každý z nás má právo se kdykoliv zeptat svých volených zástupců, proč se tak chovají, proč dělají to a to a jak hájí naše zájmy. A máme taky právo na ně tlačit, aby své manýry měnili k lepšímu.

To, že máme údajně jenom odevzdat svůj hlas a pak si politiků až do příštích voleb nevšímat, je blud, který nám oni sami podsouvají. Opak je pravdou. Svým způsobem musí platit, že budeme mít takové politiky, jaké si vychováme...