Muamar "Saddámí" a libyjské otazníky

Stihačky vzlétající k zásahu nad Libyí, střih na záběr s výbuchem a vzápětí zprávy o využití civilistů jako živých štítů. Pátrání po Kaddáfím a otázky, kde se ukrývá. Z paměti se mi okamžitě vynořují obrazy ze dvou iráckých válek, některé vnějškové shody jsou až příliš nápadné.

Jistě, televize přináší spíše účelovou koláž, těžko to nazvat zpravodajstvím. Vidíme navzájem pomíchané záběry autentické a ilustrační. Nechybí průhledná propaganda, pohled na matky s dětmi, které mají být živými štíty proti náletům, pochází evidentně od libyjské státní televize. Shodou okolností jsem byl v několika minulých dnech v Itálii a když jsem se pak doma podíval na zpravodajství, nestačil jsem se divit, jak jsou tam i u nás ty sestřihy na jedno brdo, evidentně z jednoho "informačního zdroje".

Na podrobnou analýzu má asi málokdo dostatečné množství údajů, proto bych se nechtěl pouštět na tenký led jednoduchého srovnání. Vnějškové příčiny, historický vývoj a rozsah dvou válečných zásahů "Západu" v Iráku byly odlišné od nynější situace v Libyi. Na druhou stranu, společným jmenovatelem jsou figury diktátorů jako takových a jejich krutost vůči vlastnímu obyvatelstvu. A ve hře je stále kšeft - surovinový a geopolitický - díky němuž si jak Husajn tak Kaddáfí mohli dovolit střídavě využívat podporu západních zemí a Ruska, (společně s rozehráváním karty rostoucího vlivu dalších světových hráčů).

Nebezpečná past

Zřízení bezletové zóny nad Libyí bylo nezbytné a je dobře, že našlo poměrně kompaktní podporu mezinárodního společenství. Ale naprosto zásadní otázkou je jeho skutečný dopad. Úvahy (které se už v komentářích objevují!), že letecké akce později možná budou muset být doplněny pozemními, odhalují hrozbu "irákizace" - zavlečení další krajiny do dlouhodobého vnitřního konfliktu bez možnosti brzy obnovit klidné, stabilní poměry. Nemluvě o riziku rychlé proměny postoje arabského světa, zvláště při hazardním pohrávání s výrazy jako "křižácká výprava"(Putin).

Závěrem zmíním postřehy lidí, s nimiž jsem se na své cestě setkal. Hodně mluvili o tíživé humanitární situaci na ostrově Lampedusa, kde bylo o uplynulém víkendu už přes čtyři tisíce uprchlíků a nebyl tam pro ně ani dostatek pitné vody. Italy trápí licoměrný postoj jejich vládnoucí garnitury, která se až příliš kompromitovala "srdečnými" vztahy s Kaddáfím a jeho rodinou. A samozřejmě nemohou zůstat lhostejní v tak bezprostřední blízkosti Libye s její současnou situací.

Nejvíce mne zaujal názor jednoho z tamních kolegů: "Revolta v arabských zemích je výrazem touhy mladé generace po novém a lepším způsobu života. Nemusí to nutně být demokracie okopírovaná na západní způsob. Ale potřeba těchto lidí žít jinak, svobodněji, ve větší lidské důstojnosti, je zřejmá. Pokud se omezíme jenom na vojenské akce a později budeme dál pokračovat v politice jednostranného sobeckého zájmu o energetické zdroje, zase propásneme šanci na přiblížení pokojnějšího, více vyváženého světa."