Mediální "havlování" rychle pomine

Z velké části se už prakticky rozplynulo. Otázkou je, zda v nás zůstane něco trvalejšího.

Jsou okamžiky v dějinách, které mohou poznamenat vědomí národa na dlouhou dobu. Jenom namátkou vzpomenu smrt Jana Opletala, či Jana Palacha, okupaci v roce 1968, Nobelovu cenu pro básníka Jaroslava Seiferta a jeho pozdější ostře sledovaný pohřeb, či závěr roku 1989. Emočně vypjatý týden loučení s Václavem Havlem se možná také zařadí do této linie, ale je třeba ještě počkat, vše se ukáže až časem. Jisté je, že kromě domácího "havlosmutnění" jak to nazval jeden kolega na blogu, se naše země na čas zviditelnila v mezinárodním měřítku. Je na místě ptát se, kolik máme takových osobností, které vzbudí široce sdílenou pozitivní odezvu napříč světem.

Pozdě, ale přeceBěhem uplynulého týdne jsme měli šanci znovu objevit Václava Havla a prožít jeho zázračnou proměnu. Z člověka, který se v posledních létech ocitl mimo hlavní proudy zájmu veřejnosti, se bleskově stala oslavovaná celebrita. Kolik uznalých přátel a obdivovatelů se najednou objevilo! A vůbec, kde se skrývali předtím, že je nebylo vidět? V této souvislosti mne zaujal článek Lukáše Hrabala Láska až za hrobem . Citovaný blog sa však převážně věnuje kritickému pohledu na opožděné pocty. Rád bych proto řekl: sice pozdě, ale díky aspoň za to!

V neděli dopoledne jsem se díval na ČT24 na reprízu pořadu Události a komentáře týdne. Do očí mne uhodliy aktuální běžící titulky - Nigérie: Výbuch během modliteb, nejasný počet mrtvých / Gorbačov: Putin by měl odejít z politiky / Nejméně 38 mrtvých po ztroskotání lodi s uprchlíky u Kuby. Bizarní náhodností kombinovaný sled titulků upozorňuje, že domácí dění, které tolik poutá naši pozornost, je vitálně propojené s celým okolním světem, s jeho dramaty, bolestmi a problémy, jejichž řešení nás bude stát hodně námahy. Po churchillovsku řečeno: Blood, sweat and tears.

Hrozivě urgentní bude (už dávno je) potýkání s ekonomickou krizí. A zároveň nelze přehlížet, co dalšího se kolem nás děje, jak to souvisí s námi a v čem spočívá náš podíl. Mezi komentáři k minulému týdnu jsem zaznamenal hlas, který přiřadil to "havlovské" pohnutí lidí u nás k celosvětovému trendu probuzení a nového hledání smyslu. Hledání jiných hodnot, než jenom bezduchý pragmatizmus, spoléhání na ekonomické mechanizmy a honba za konzumním blahobytem. Je velice pravděpodobné, že právě takto zploštělá vize světa, společně s vyprázdněnou, instrumentální politikou bez vizí a etosu, je skutečnou příčinou ekonomické propasti, nad jejímž okrajem balancujeme.

Snad v důsledné reflexi zmíněných propadů a v obnoveném celistvém konceptu společnosti, v níž se pragmatické a vizionářské pohledy navzájem nepotírají, ale jeden je oporou a doplněním druhého, by mohlo spočívat to "něco" trvalejšího, co zůstane i poté, co se havlosmutnění definitivně rozplyne.