Kterak mladý hrdina vyrazil statečně do boje proti nacistům

Reaguji na vzácná soudružská napomenutí, že v srpnu je prý neslušné zmiňovat okupaci Československa r. 1968, zato je však zcela nezbytné vzpomínat na zločiny nacistů. Stydím se i ušima a spěchám to fatální zanedbání napravit!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Morytáty a legendy u příležitosti nekulatého výročí Slovenského národního povstání aneb příběh dle autentických pamětí zapsaný, jen zlehka literárně upravený.
 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dále už jen vážně, ba přímo velmi vážně.

Náš mladý hrdina, říkejme mu třeba Evžen, se přihlásil jako dobrovolník do povstalecké armády hned po vypuknutí povstání. Měl v té době něco málo přes osmnáct let, byl tenký jako proutek. Výstroje bylo málo, nebylo z čeho vybírat, a tak Evžen vyfasoval vojenský plášť na postavu muže podstatně robustnějšího. Poletoval v něm jako motýl.
Nebyl ani čas na pořádný výcvik, nováčci byli okamžitě nasazeni k posílení obrany úžiny u Strečna,  (viz bitva u Strečna, 31. srpna - 3. září 1944). Dobrovolníci se ocitli v předsunuté linii, ozbrojení flintami. Když na jejich postavení zaútočily německé tanky, dali se na útěk. Jeden z tanků pronásledoval Evžena a vypálil na něj kulometnou dávku. Evžen se skácel, mezitím začala protitanková palba (povstalci měli samohybné protitankové dělo Marder, bohužel jenom jedno) a Němci se na chvíli stáhli. Byla to příležitost posbírat mrtvé a raněné. Ukázalo se, že Evžena zasáhla jen jedna střela do měkkých tkání na noze. Spolubojovníci mu ukázali plášť a kroutili přitom hlavami. Bylo v něm 12 děr po střelách. Podle podání rozšířeného v Evženově rodině se mohlo jednat o zázrak vyprosený maminkou, velice zbožnou ženou, která se po celou dobu až do osvobození denně modlila za šťastný návrat svého syna domů.
Evžen pak zůstal v horách od podzimu do jara s Veličkovou brigádou. Zvláštním paradoxem bylo, že tatáž brigáda, o síle přes 1.000 mužů, slíbila pomoc s obranou u Strečna a měla zaujmout pozice na pravém břehu Váhu. Jenomže se z nějakých zvláštních a dodnes nevysvětlených důvodů na slíbené místo nedostavila. V důsledku toho Němci pravý břeh Váhu obsadili a rozvinuli palbu na obránce z boku. O důvodech, proč sovětská partyzánská brigáda obráncům nepomohla se lze jen dohadovat  (Ale... )
Nemám sice pro to žádný přímý důkaz, avšak po přečetní mnoha různých zpráv a příběhů z té doby jsem přesvědčený, že Sověti neměli skutečnou vůli pomoct povstání, jehož velení bylo napojené na československou exilovou vládu v Londýně.  
Jak SNP dopadlo, je známé, nacisté je rozdrtili a prezident Tiso jim na přehlídce osobně připínal na hruď vyznamenání. Nastaly represálie, vypalování vesnic, masakry, atd. Skutečně ohavné nacistické zločiny. Účastnili se jich nejenom Němci, ale i Pohotovostní oddíly Hlinkovy gardy, což byla obdoba nacistických Einsatz Gruppen. Při represáliích po porážce povstání prosluly tou nejhorší krutostí právě POHG.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po skončení války Evžen dokončil studia a stal se členem komunistické strany. Byl pak věrným komunistou po celý život a jeho poctivost byla až natolik pověstná, že jej sami soudruzi ani moc nechtěli pustit mezi sebe do významnějších funkcí, protože mít mezi sebou čestného člověka bylo pro ně jako výčitka svědomí. Evžen se také držel daleko, hodně daleko od Svazu protifašistických bojovníků. Říkal, že si některé lidi z vedení svazu pamatuje z doby války, kdy byli na úplně opačné straně. Prý dokonce i jeden bývalý důstojník POHG. Nechtěl s nimi absolutně nic mít. Byl rezolutní ve svých postojích, takže nemohl snést ani komunisty z NDR. "Co kdybych mezi nimi potkal někoho z těch, co nás tam tehdy chtěli povraždit?".
Ve straně zůstal Evžen i po roce 1968, ale hodně se tím trápil. Měl natolik důslednou povahu, že když se pro něco jednou rozhodl, držel se toho celý život. Zůstal u komunistického přesvědčení i po roce 1990. Dožil se vysokého věku. A v závěru jeho života se přihodily věci...
S těžkým onemocněním zůstal dlouho doma upoutaný na lůžko. Jeho žena se o něj s nesmírnou obětavostí starala vzdor vlastním zdravotním potížím. Poslední dny se pak nesly ve zvláštním jasu a usmíření. Když Evžen zemřel, řekla jeho paní po pohřebním obřadu přátelům a příbuzným na karu vzkaz jeho jménem: Že prosí všechny o odpuštění za to, kým byl a co ve svém životě dělal... Ona pak byla zářivá a krásná, jakoby zažila něco mimořádného, co překonává veškerý smutek. Sama (také vážně nemocná), zemřela asi dva roky po Evženovi. 

......

.......