V roce 1941 se pravoslavná církev najednou Stalinovi hodila. Dovolil, aby moskevský patriarcha požehnal vojákům před bitvou o Moskvu. Několik let se zdůrazňovala matička Rus, aby se po roce 1945 vše vrátilo do starých kolejí.

Souhlasím s Vámi.

A nesmírně zajímavou kapitolou je Stalinovo nasazení starověrců v bitvě o Stalingrad. Jako vždy u Stalina, tzv "chytrá taktika". Na jedné straně potřeboval vojáky a sháněl je, kde jen mohl a na druhé straně se chtěl starověrců zbavit nasazením do nejkrutějších bojů. Domnívám se, že jejich hluboká, silná víra byla možná jedním z důležitých faktorů při hrdinské obraně města a zejména při vítězné protiofenzivě. Tito lidé si zaslouží velkou úctu. Podle některých zpráv které jsem o tom četl, starověrci to brali jako věc víry, modlili se za porážku nacistů a nosili u sebe mezi doklady obrázek Krista anebo Bohorodičky.

Máte pravdu. Stalin kromě znovuotevření snad dvaceti tisíc kostelů a klášterů dokonce vyhověl vidění metropolity hor Libanonských a povolil v Leningradě procesí s ikonou Kazaňské Matky Boží, ta potom byla letecky dopravena i do Moskvy či Stalingradu. Jestli to bylo jen využití všech možností, nebo v zoufalé situaci i nějaký záblesk bývalého seminaristy...

"Teprve během druhé světové války Stalin pochopil, že pro mobilizaci ruského vlastenectví proti německé agresi je třeba využít i reliktů pravoslaví. Proto v roce 1943 propustil některé biskupy z internace a obsadil biskupské stolce. Patriarcha Sergej mohl pronést vlasteneckou řeč k ruskému národu, mezi státem a církví byla uzavřena dohoda o znovuotevření tří pravoslavných seminářů a několika klášterů, církvi bylo vráceno pár tisíc chrámů. Tak to zůstalo i po válce, nicméně šlo o pouhou taktiku. Na biskupské stolce prosazoval komunistický režim většinou agenty, někdy i přímo důstojníky KGB, do seminářů se dostali převážně jen důkladně prokádrovaní jedinci. S určitými peripetiemi to tak zůstalo až do nástupu Michaila Gorbačova." (uvádí historik Radomír Malý)

Docela příznačné je, že po válce na církev dohlížela Rada pro církevní záležitosti. Radzinskij ve "Stalinovi" uvádí, že ta byla formálně založená při vládě, jenže např. předseda rady Karpov byl vedoucím 5. oddělení NKVD pro boj s kontrarevolučním duchovenstvem. Takže je celkem jasné, kdo se o církev "staral"...

Ovšem alespoň fasádu vstřícného přístupu se Stalin snažil udržet ještě pár let po válce - v r. 47 třeba vyznamenal zmíněného syrského metropolitu Stalinovou cenou (ten peníze, které vyznamenání obnášelo, věnoval válečným sirotkům). Ono platilo vlastně pro celou sovětskou společnost, že po poválečném oteplení (nebo přinejmenším jeho zdání) postupně zase přituhovalo.

Vztah moci k církvím a náboženským společnostem v Československu byl po roce 1948 kopií poměrů v SSSR. Snad jenom s malými modifikacemi, které braly v potaz specifika naší země. Likvidace klášterů, zavírání seminářů, monstrprocesy vedené proti duchovním a proti věřícím intelektuálům, dlouholeté věznění v pracovních lágrech a protlačování agentů do církevního prostředí. Také u nás se začali objevovat mezi studenty teologie agenti StB, atd. V SSSR existovala kolaborující organizace "Živá církev" (což byl krutý cynický výsměch, protože ti, kdo se s "Živou církví" neztotožnili, zkrátka ani nemuseli žít, umírali v lágrech). V Československu bylo na nátlak komunistického režimu a za pomoci nasazených agentů v katolické církvi založeno hnutí "Pacem in Terris" (zneužívající název encykliky papeže Jana XXIII. s cílem zmást věřící), které kolaborovalo s komunistickým režimem. Tož tak... Díky za Vaše zajímavé a přínosné vstupy do diskuse.