Kolik má Vatikán divizí?

Příběh o pouti na Velehrad v roce 1985. Slavilo se 1150. výročí úmrtí sv. Metoděje, očekávaly se velké zástupy lidí a naši komunističtí papaláši se na to náležitě připravovali.

"Stát od počátku plánoval omezit účast věřících obstrukcemi, administrativně omezit průběh pouti a využít ji pro vlastní politické účely. Tajný dokument se seznamem opatření unikl na veřejnost a byl rozšířen jak mezi věřícími, tak u tiskových agentur v zahraničí. 
Vláda odmítla návštěvu papeže a namísto toho povolila příjezd státního sekretáře Casaroliho. Pouti předcházelo rozsáhlé zastrašování katolických věřících." (Citace ze zdroje Wikipedia)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Komunistický režim v roce 1985 odmítl oficiální návštěvu papeže Jana Pavla II. v Československu. 
Byl za tím strach ze silné a přesvědčivé osobnosti. (Například Jaruzelskému se při setkání tváří v tvář s  Janem Pavlem II. třásla kolena. Stalo se během návštěvy papeže v Polsku v roce 1983)
Ještě větší strach měli naši soudruzi z toho, že by se papežovou návštěvou posílilo odhodlání věřících.
Československo však muselo předstírat jakési dekorum na mezinárodní scéně, proto umožnilo aspoň příjezd státního sekretáře Agostina Casaroliho. Z protokolárních důvodů pak museli papaláši se značnou nevolí oficiálně uvítat státní návštěvu na letišti. Jeden z nich si přitom neodpustil neskonale originální "žertík" (v narážce na známý Stalinův bonmot) když řekl Casarolimu: "Tak co, kolik jste si převezl divizí?" 
Režim se mezitím snažil stůj co stůj zabránit vatikánskému státnímu sekretáři v cestě na Velehrad, přestože hlavním důvodem jeho návštěvy bylo právě cyrilometodějské výročí a velehradské oslavy. Host se ale nenechal zmást "geniálně připravenými" triky a na Moravu odjel.
Během velehradských slavností došlo k naprosto pitomým a nevhodným režimním provokacím. Místní okresní tajemník se snažil prohlásit velehradskou pouť za "mírovou slavnost" a ministr kultury Klusák pak svým arogantním projevem popudil lidi natolik, že ho vypískali a začali hlasitě požadovat náboženskou svobodu. Ministr ani svůj plánovaný projev nedokončil a zmizel naštvaně z pódia. Stala se z toho největší manifestace proti režimu v období před listopadem 1989.
Byly tam i další ubohé pokusy otravovat a vyrušovat, když například stánkaři a kolotočáři měli puštěné tlampače naplno a vyřvávali do nich pozvání na "úžasné pouťové atrakce" umístěné v blízkosti shromáždění. Zcela jistě to nebyla náhoda, byl v tom jasný úmysl.
Právě tím, jak se komunistický režim křečovitě snažil slavnost narušit, dosáhl pravý opak. Lidé se tomu postavili na odpor.
Před velehradskou poutí sice proběhly určité přípravy na eventuální násilný zásah proti shromáždění, ale vzhledem k velkému zástupu a jeho náladě, zejména však s ohledem na státní návštěvu a na přítomnost zahraničních zpravodajů nakonec k zákroku nedošlo. Byl to jeden ze zlomových momentů v tom divném bezčasí a abnormalizační šedi.
Náležité odpovědi se dočkal i ten přihlouplý fórek jednoho z papalášů při uvítání na letišti. Kardinál Casaroli mu při loučení řekl: "Ptal jste se mne na divize. Myslím, že až tak úplně bez nich jsem nebyl..."
 

Připomenu ještě drobnou velehradskou historku. Kdosi z účastníků velehradského shromáždění si všiml fotografující estébáky za oknem, tak šel blíž a zaklepal. Jeden z těch uvnitř otevřel okno a zařval: "Co chcete?" ...
"Promiňte, vidím, že tady fotíte. Došly mi filmy, neprodali byste mi třeba nějaké ORWO?"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tehdejší dění, včetně řady menších příhod zde nezaznamenaných svědčí o jediném: Lidé se nadechli a přestali se bát.

......

.......