K společnému prohlášení arcibiskupa Jana Graubnera a kněze Marka O. Váchy

„In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas - V nutném jednota, v nerozhodnutém svoboda, ve všem láska“ (1)

^{(1) Výrok (připisovaný svatému Augustinovi) zmínil v 17. století arcibiskup ze Splitu, Marco Antonio de Dominis a soudí se, že vzhledem k dané době se zmínka týkala tehdejších sporů mezi katolicizmem a reformací. A myslím, že by nebylo špatné držet se ho prakticky vždy, když se objeví vážnější spory, nejenom náboženské.}
Je přeci rozumné – například i uvnitř státu, nebo v rodině, atd. - hledat shodu na určitém nezbytném základu a uchovat si dobré vztahy, vzájemný respekt a úctu. Nezbytně však ctít svobodu ve všem ostatním, co možná ani není nutné detailně určovat nebo předepisovat. Litera předpisů nikdy nemá být postavena nad lidskost. Naopak: předpisy mají vždy být ve službě lidskosti, ve službě dobře založených mezilidských vztahů. „Litera zabíjí, Duch oživuje“ Odkaz

Společné prohlášení arcibiskupa Jana Graubnera a kněze Marka O. Váchy mi udělalo radost.
Obě strany uznaly pochybení a omluvily se za ně. Mohou na to být různé názory, ale samotný ten fakt uznání chyb a vzájemné omluvy je velkou věcí.

Celé vzrušená diskuse, která mezitím vznikla, však měla jeden velice pozitivní rys: Evidentně dozrála chvíle, aby se názory ventilovaly. A díky tomu, že jsme svobodná země, mnozí občané se k věci svobodně vyjádřili tak, jak to cítili. To je naprosto pozitivní věc. Videozáznam s bohoslužbou „V hospodě s Hospodinem“ měl prý během několika dnů snad až 75.000 zhlédnutí. Kdyby nebylo oné „reklamy“ v podobě personálního postihu Marka O. Váchy, určitě by se nikomu o takovém zájmu ani nesnilo.

__________________________________________________________________________
Dodatek: Vzpomněl jsem si na životní příběh Rembrandta, mimochodem postavy ze stejného století jako výše zmíněný splitský arcibiskup Marco Antonio de Dominis. Dnes slavný malíř, jeden z největších v historii, byl svými současníky, zakládajícími si na vlastní „svaté počestnosti“ zavržen. V podstatě exkomunikován. Byl nucen žít v ústraní a zemřel v zapomnění. Také jeho dílo, co do komplexnosti a vázanosti na konkrétní osobu autora, bylo na více než století zapomenuto.
Nechci však vůbec srovnávat nesrovnatelné doby, či nesrovnatelné osobnosti a jejich význam. Zmiňuji to jako varovný příklad, jak snadné je někoho odsoudit z údajně „počestných a správně předpisových“ důvodů a jak těžko se to pak napravuje.
Když Rembrandt maloval známý obraz Návrat marnotratného syna Odkaz, určitě měl z osobní zkušenosti povědomí o hlubinách zobrazovaného výjevu.

Daný příběh se též někdy zmiňuje jako Podobenství o Milosrdném otci. Nepodsouvám zde Rembrandtův obraz jako paralelu dnešních „afér“ propíraných v mediálním světě, ani konkrétních osob. Mám na mysli obecnou, nadčasovou platnost milosrdenství: jeho neustálou potřebu ve vztazích. (Děsivá nemilosrdnost, např. v podobě ruské agrese proti Ukrajině s mnoha válečnými zločiny spáchanými na jejích obyvatelích, ale také stejná krutost jiných konfliktů ve světě, je vážným varováním)

^{Obraz je k nahlédnutí zde: Wikipedia – By Rembrandt - 5QFIEhic3owZ-A — Google Arts & Culture, Public Domain, Odkaz}