Ještě dlouho vám to nezapomeneme, ’’úchvatní bratři’’

Ne, že bychom zapomenout nechtěli, opravdu bychom rádi a klidně už dávno. To ale nejde, dokud - jako stát - dáváte svým chováním otevřeně najevo, že vám o žádný smír nejde. (Kdyby nic jiného, pouhé Vrbětice by stačily)

...

Brežněv velice dobře věděl, že si Sovětský svaz agresí proti Československu katastrofálně polepí pověst ve světě a srazí téměř k nule sympatie vůči komunistické ideologii a jejím narativům o údajném osvobození národů. Což se také potvrdilo. Komunistické strany působící ve svobodných demokratických zemích se prakticky propadly do nicoty. Sovětská vlivová mašinerie si pak musela vytvářet nové „kamarádčofty“, například u teroristických organizací jakéhokoliv ražení včetně islamistických, anebo též například u environmentálních hnutí.
Ale vzdor tušeným důsledkům se sovětské vedení pro invazi do Československa rozhodlo. Převážilo válečnické prahnutí: posedlost vojenskou mocí.

...

Zapomenut lze tomu, kdo se změnil a osvědčuje to svým chováním.
Pokud se nezměnil a jeho agresivita se pravidelně opakuje, pak v zájmu vlastního bezpečí nelze na zapomnění ani pomyslet.
Recidivy jsou neustálé. Minimálně jedna každé desetiletí.
- 1956 brutalita v Maďarsku Odkaz
- 1968 vpád několikasettisícové armády do Československa. Co „přátelského“ jste předvedli u nás, je vidět např. na fotografiích ze srpna 1968. Odkaz
- 1979-89 agrese proti Afghánistánu provázená neslýchanou brutalitou, vypalování celých vesnic a miliony mrtvých.
- 1990 tankové kolony vyslané k potlačení touhy pobaltských zemí po svobodě
- 1994 zahájení agrese proti Čečensku, až po ničivou druhou čečenskou válku (1999-2009), vedenou systémem spálené země. „A mass grave in Chechnya during the Second Chechen War. Chechen exiles accused the Russian military of committing genocide.“ Odkaz
- 2008 agrese proti Gruzínsku a jeho oloupení o značná území.
- 2014 okupace Krymu a východních území Ukrajiny
- 2022 rozpoutání otevřené válečné agrese proti Ukrajině: miliony utečenců, rozstřílená města, trosky sídlišť, divadel a kostelů, zničené školy a nemocnice. Ani nad dětskou nemocnicí se neustrnete. Odkaz Odkaz Odkaz Odkaz Odkaz

...
^{„Nic od nich nepotřebujeme. Nechceme ten jejich údajný „mír“, který nám vnucují násilím. Žili jsme dobře, v pořádku, nic jsme od nich nežádali. Neexistuje žádný důvod a žádné ospravedlnění pro to, že k nám vtrhli. Rozstříleli naše města, zbořili naše domy, roztrhli naše rodiny. V místech kde jsem se narodila a žila, je všechno zbořeno, neexistuje náš dům, nemám se kam vrátit. Ale přesto se chci vrátit domů, abych naší zemi pomohla dát znovu všechno do pořádku. Nepřejeme jim nic zlého, jen žádáme, aby od nás odešli, nemíchali se do našeho života a dali nám pokoj!“ (Ukrajinská maminka s dětmi, která pro tento čas nalezla útočiště a přijetí v Česku)}
...

Zároveň však navrhuji dobře si pamatovat šedesátá léta v naší zemi. Postupné otevírání světu, nová neděje a velká touha po vlastní svobodné cestě, rozmach literatury, hudby, divadla, filmu a výtvarného umění, stále větší možnosti cestovat, výměnné studijní pobyty a mnohé další... Spontánní rozpouštění totalitního komunistického režimu z vlastní svobodné vůle lidí.
To nebylo jen krátké „pražské jaro“, bylo to několik let trvající jaro celé země. Událostmi z let 1968-69 bylo udušeno, „mráz přišel z Kremlu“, ale zapomenout se nedá. Tehdejší krásný nádech svobody ve vědomí zůstává, stále znovu na něm můžeme stavět.

...