"Japonská" epopej a svérázné pojetí práva počesku

Včera jsem se v Olomouci setkal s japonským básníkem dlouhodobě žijícím ve Vídni, kultivovaným člověkem s nadhledem a velkým smyslem pro humor. Cestuje pravidelně do České republiky. Udivilo mne, co všechno o naší zemi ví, mnohdy až do pozoruhodných detailů. A během večera v jednom uměleckém klubu, za přítomnosti skupiny rakousko-českých výtvarníků z Vídně, přišla řeč i na Slovanskou epopej.

Původně jsem se nechtěl až tak dlouho zdržovat u problematiky Slovanské epopeje. Na moji předchozí úvahu se však nabalil zajímavý řetězec reakcí. Reagovat na ně přímo je natolik složité, že jsem se rozhodnul ještě jednou na dané téma "zablogovat".

Sváry o to, kdo má "právo" a kam by se měla, či neměla Epopej umístit, mi připadají druhořadé, svým předchozím textem jsem zamýšlel upozornit na situaci naší společnosti, na potřebu celkové kultivace vztahů: Na nutnost překonat navyklé stereotypy jednání s domněle "povinným a principiálním" vzájemným kopáním do holeně.

Jak nás vnímá svět?

V návaznosti na setkání s příjemným hostem by rád poukázal na to, že lidé přicházející z velké dálky často vědí o nás a o naší zemi více, než my sami. Není náhodou, že Japonci vědí o Slovanské epopeji. Náhodná není ani jejich nabídka, že by financovali restaurování obrazového cyklu výměnou za jeho zapůjčení na určitou dobu, aby mohl být u nich vystaven. Není to první ani poslední aktivita tohoto typu, Japonci například financovali restaurování Michelangelovych fresek v Sixtinské kapli. Jistě nelze srovnávat Muchu a Michelangela, ale takový vysoký respekt vůči dílu českého malíře nás může jenom těšit.

Příkladné kulturní prozření

Kdoví, zda to nebyl právě japonský zájem o obrazy, který způsobil náhlé prozření pražského magistrátu. Žel, nevypadá to na kulturní zájem, ale na půvabné, ryze národní probuzení: "Z toho by mohl být dobrý kšeft". Logicky by to vysvětlovalo celý ten spěch a podivné, až brutální naléhaní na slavný návrat do Prahy.

Japonská oklika?

Nám, občanům České republiky by to možná i mohlo zvednout hrdost a pořádně zalichotit. Namísto toho se hádáme a dělíme na protikladné tábory "moraváků", "pražáků" a tak všelijak. Několikaměsíční výstava Slovanské epopeje na Dálném východě by mohla ve světě připomenout českou kulturu zase jiným, novým způsobem. Také bychom tím snad už definitivně překonali typické domácí předsudky (či spíše odsudky) vůči tomuto dílu a jeho údajně "nevalné" umělecké kvalitě.

Ovšem, jedině podle českého práva!

Do Japonska? To si pěkně rozmyslíme a budeme raději dělat cavyky, hlavně si musíme už předtím šikovně rozdat cinknuté karty, aby na tom něco trhli "ti správní". Ale především, do smlouvy s "poťouchlými" zahraničními partnery bude potřebné vepsat sankce č.1 a sankce č.2 k vynucení sankcí č.1 a posléze sankce č.3, aby se jimi pokrylo předem očekávané nerespektování sankcí druhého stupně. Tím pouze odpovídám na svérázné české pojetí práva, jak bylo sympaticky pranýřováno v jedné z reakcí, kde se praví: "Investor (pan Crane) si nedal do smlouvy žádné sankce pro případ neplnění, takže na něj může druhá strana (Praha) vystrčit nos, nebo opačnou část těla".

Svár je důležitější, na dohodu a racionální řešení kašleme...

Velice mne potěšily verše pisatele jménem alex hart. Jsou to pěkné a vtipné variace na téma, jak se Zeus chystá ztrestat hromy-blesky rozhádané Čechy a Moravany. Očekávám však, že v nebeských sférách nastane příkladná strkanice podle českého vzoru. Na Dia se jistě oboří pravý ochránce slovanské epopeje. Perun a Zeus se pak budou tak zuřivě hádat, kdo má větší právo smést tu hanebnou pozemskou čeládku, že nakonec zapomenou, cože to vlastně chtěli řešit.

Nehoruji zde ani za "Japonsko", ani za "Moravu", ani za "Pražáky", spíše za kousek zdravého rozumu