Fukušima, Benghází - Hledám souvislosti

Aneb jak srovnat nesrovnatelné a najít spojující nit mezi různými znepokojivými zprávami ze světa. Společně s tím přemýšlím, kde je naše místo, naše pozice a přínos?

Spojujícím článkem bolavých míst světa je člověk v nesnázích a kritických situacích, jednou kvůli krutosti a nelidskosti, jindy tváří v tvář takové moci přírody, jíž dosud neumí účinně čelit.

První otázka, která mne napadá je, zda je naše doba významně odlišná od jiných.

V určitém ohledu není, protože každá doba a každá civilizace, kam až sahá paměť, zažila svá dramata, války, lidské utrpení a přírodní pohromy. Úplně namátkou připomenu výbuch sopky Théra (dnešní ostrov Santorini v Egejském moři) kolem r. 1600 před naším letopočtem a následnou vlnu tsunami, která prý měla výšku až 70 m a pravděpodobně zničila tehdejší středomořské ostrovní a pobřežní osídlení. Dále můžeme zmínit zkázu Pompejí po erupci Vesuvu, či z novověku obrovské zemětřesení a vlnu tsunami, která smetla Lisabon (1755). Z civilizačních zlomů relativně nedávné historie, které nebyly způsobeny přírodními silami, ale lidským přičiněním, je asi nejdramatičtější invaze Evropanů do Ameriky, jejímž důsledkem byl zánik velkých kultur a mnohdy téměř kompletní vyhlazení původního obyvatelstva.

Když pak časově poskočíme do naší doby, se dvěma krvavými světovými válkami a řádením strašlivých, člověku nepátelských ideologií ve 20. století, anebo s nedávnými událostmi a novými civilizačními otřesy na počátku třetího tisíciletí, obraz se stává úplnějším.

Vůbec mi nejde o šíření stísněné nálady, mnohem spíše myslím na nadhled, který si potřebujeme vytvářet a udržovat. Naše doba a její události jsou plynulým pokračováním dosavadní historie, která vždy měla svá zářná období, ale také čas pohrom a zkoušek. Nejednou z toho vzešlo zpytování a hledání nových cest. Svět se z dlouhodobého pohledu jeví jako rovnovážný systém, v krátkodobější perspektivě však vnímáme, anebo přímo na své kůži prožíváme dramatické skoky. Potřebujeme oba tyto pohledy sladit, uvést je do souvislostí. A musíme stále zkoumat, jaká jsou možná pozitivní vyústění.

V čem je naše doba úplně jiná

Pravděpodobně je to rychlý tok informací spojený se sílícím globálním vědomím. O událostech ze světa se dozvídáme okamžitě. Nezapomenu na na zářijový den r. 2001, kdy jsme měli u nás doma návštěvu několika italských umělců a spolu jsme v televizi s úděsem sledovali, prakticky v přímém přenosu, zkázu dvojice mrakodrapů v New Yorku. Svět se díky informacím spojuje. Vidím v tom obrovskou šanci!

Je to kvalitativně nová příležitost k prohloubené reflexi nad naším místem a rolí zde na zemi, nad smyslem našeho přebývání na světě. Je to úplně nová možnost vzájemné blízkosti, většího propojení a spoluúčasti. Japonec, kterému vzduté moře odneslo dům a je ohrožen radoaktivním spadem, už není vzdálený! Jeho utrpení je téměř tak blízko, jako trápení souseda, který přišel o střechu nad hlavou kvůli zadlužení. V této souvislosti je velice zajímavý údaj, který jsem někde zachytil, že Češi patří ve světě k národům, které dovedou při humanitárních katastrofách velkodušně pomáhat, jak finančními dary, tak organizací konkrétní pomoci.

Tíživé situace na různým místech světa, ať je to Haiti, Sudán, Afghánistán, Libye, či Japonsko, mají vzájemné styčné body. Na jedné straně je to lidská touha po lepším životě a nové důstojnosti, po nově formulovaných vztazích. Což mnohdy ústí do lidových hnutí, jednou úspěšných, jindy kravavě potlačených. Anebo do nekonečných konfliktů. Na druhé straně přetrvávají trendy "neustálého ekonomického a technologického růstu", provázené zištnou, drancující necitlivostí vůči přírodě a jejím zdrojům. To všechno je doprovázeno krizemi a zlomovými skoky, jimž se prakticky nelze vyhnout.

K přírodě se už dlouho snažíme chovat jako k protihráči, nad nímž se snažíme "definitivně zvítězit". O bláhovosti takového přístupu nás snadno přesvědčí jeden výbuch sopky (třeba na Islandu). který zablokuje leteckou dopravu, anebo - ještě tragičtěji a důrazněji - jedno velké zemětřesení, které, jak se zdá, vychýlilo zemskou osu nejenom ve fyzikálním smyslu, ale možná i ve smyslu vnímání světa a našeho počínání v něm. Průvodní jevy, zejména znejistění ve věci energetických zdrojů (jádro, ropa, atd.) nám možná připomenou, že budeme muset najít nové, méně rozmařilé a méně plýtvavé přístupy. Ve vztahu k přírodě a jejím zdrojům bude nutná větší skromnost a sebeomezování. A ve vztahu k lidem kolem nás mnohem větší spoluúčast, blízkost a velkodušnost, ochotu pomoci jiným i za tu cenu, že si sami něco odepřeme.

Jako největší výzvu a šanci dnešního světa s jeho naléhavými otazníky vidím otevření nové, možné cesty růstu. Růstu k větší lidskosti a vzájemnosti. Nevím přesně jak, jednoduché návody nejsou. A kdyby je někdo honem nabízel, nemusí to vždy být ty nejlepší. Tedy, cesta trpělivého a namáhavého hledání, krok za krokem, například v překonávání váhavosti a netečnosti.

Jedna věc mne ale napadá. Podobně jako za II. světové války Spojené státy po prvotním váhání začaly pomáhat Británii, mohlo by se dnes světové společenství domluvit na rychlé a opravdu masivní pomoci poničenému a vážně ohroženému Japonsku. Pokud se totiž Japonsko propadne (ekonomicky i jinak), pozdější pomoc bude stát mnohem víc a škody s dopadem na celý svět budou mnohem větší. Naopak, včasná, rozsáhlá a všestranná pomoc by mohla paradoxně nastartovat světovou ekonomiku, zejména vytvořením "pozitivní vlny" a nasměrováním lidské energie dobrým, nadějným směrem. Není to idealizmus, zdá se mi, že je to spíše  možné pragmatické řešení, které by mohlo mít zároveň dobrý dopad na mravní klima ve světě, vrátit mnohému našemu počínání vnitřní smysl a motivaci.