Efekt motýlího křídla a čeští bahenní (nepříliš vánoční) kapříci

Dal jsem si na chvilku od blogování pokoj – a svět se nezbořil. Jinak řečeno, jedním blognutím svět nezměníš. I když… podle teorie zvané „efekt motýlího křídla“ by to hypoteticky mohlo být i naopak.

Po návratu z cest jsem našel v mailové schránce asi dvě stovky zpráv, z nichž se díky dvoutýdennímu časovému odstupu ukázala jako aktuální sotva desetina. Najdou se však i evergreeny bloudící po elektronických drahách pravidelně a dlouhodobě, čímž nemyslím spamy nabízející „výhodné půjčky“ a odkup pohledávek. Znovu jsem měl v poště dva známé dopisy s řízným občanským protestem proti nešvarům zamořujícím naši zemi jako chronická infekce. „Několik vět“ Jiřiny Šiklové ze srpna 2009 a dopis „Nejen panu prezidentovi“ od Jiřího Nekováře (k nalezení např. na adrese http://skopal-jaroslav.blog.cz/1002/nejen-panu-prezidentovi s datováním 27. 2. 2010) patří mezi nejvýraznější protestní hlasy. Nemohu souhlasit s extrémním řešením, jaké naznačuje J. Nekovář v závěru svého apelu, ale jinak se ptám, jak velké by v Česku muselo být mávnutí motýlím křídlem, jaký vichr by muselo způsobit, aby se naši náčelníci probrali a začali brát vážně signály, které přicházejí ze všech stran. Kmotrokracie vypadá jako dokonale zapouzdřený absces, s nímž žádné antibiotikum jen tak hned nepohne. Tím spíše, že možné lékaře někdo pro jistotu předem opil, či zbavil licence, aby nemohli operovat.

Poslanci mezitím hbitě a nenápadně odhlasovali ve sněmovně normu, která má umožnit, aby se firmy s neprůhlednou vlastnickou strukturou ucházely o veřejné zakázky. Stejně vtipné bylo hlasování o snížení platu veřejných činitelů, které proběhlo do slova a do písmene v předvánoční atmosféře. Lze realisticky odhadnout, že se to nakonec jaksi „nestihne“, parlamentní kurýr cestou do senátu třeba zabloudí a vše zůstane při starém. Koaličníci budou ronit krokodýlí slzy a vinu upřímně svalí na zlomyslnou opozici. Naopak opozičníci budou hořce plakat nad tím, jak celou věc zpackala poťouchlá koalice. Občané, voliči, můžeme se všichni těšit na nové a nové plody nekonečně zázračné kreativity zvolených zástupců lidu! Jistě se však neobjeví zákon o povinném zveřejnění majitelů akcií. To by totiž nebylo jenom takové šimravé mávnutí, ale pořádná šoková terapie, z níž by se mnozí nevzpamatovali.

Jako loajální příslušník tohoto státu, který už léta bez reptání platí koncesionářské poplatky, se nestačím divit, jak velkolepou propagaci dělá veřejnoprávní televize jedné kongresující politické straně. Neodpustím si k tomu drobnou poznámku: Důkladná a vzhledem k drahému vysílacímu času podivuhodně zbytnělá agitace ledacos odkryla (možná i to, co nikdo ukazovat nechtěl). Což je nakonec k užitku, snad alespoň pro přemýšlivé voliče. Věci Veřejné se snadno a rychle mohou proměnit na Věci Zhrzené, pokud hned několik měsíců po ustanovení vlády vystřílejí munici z jediného kalibru, který mají. Veřejnému zájmu neprospějí silácké výroky, ani pohrůžky odchodem z koalice, mnohem více by posloužila trpělivá a důsledná každodenní politická práce. Jeden klad však „Johnovcům“ nelze upřít. Je jím sympatická snaha o výraznější účast žen v politice. Osobnímu hodnocení se záměrně vyhýbám. Myslím, že až čas a skutky prověří kvality momentálních předních postav strany, která je zatím stále příliš nová a nevyzpytatelná. Vzpomeňme, co všechno provedly mladé a dynamické dámy ve Straně zelených.

„Šťastnou“ volbu zcela nového a naprosto reformního vedení pražské ODS ani komentovat nelze. Jedná se o demokracii natolik průzračnou a doslovnou, že mohu jenom parafrázovat výrok Th. W. Adorna o „barbarství doslovnosti“.

A co se děje za hrází českého rybníčku?

Velcí světoví hráči se sešli v mexickém Cancúnu, aby dali najevo svůj nesouhlas s globálními změnami klimatu. Příroda si toho jaksi nevšímá a dál si dělá, co se jí zachce. Zkrátka, globální klima je natolik hluché k lidskému mávání motýlím křidélkem, že by se od něj čeští politici mohli učit, jak ještě důsledněji ignorovat hlasy občanů své země.

Jedním z významných témat jednání v Cancúnu byl takzvaný „obchod s uhlíkem“, čili byznys s emisními povolenkami. Znovu se ukazuje naše natvrdlost. Nejenomže neporučíme dešti a větru, ale zřejmě není v našich silách umravnit ani ty, kteří si dělají nestydatý kšeft i z věci tak výsostně důležité, jako je ochrana životního prostředí. Paralela s penězoměnci na nádvoří chrámu se přímo nabízí. Omezování zplodin by nemělo jít cestou prodeje povolení emise dál vypouštět. Je to téměř stejné, jako bychom prodávali řidičům povolenky k porušování dopravních předpisů, anebo politikům odpustky, jimiž by se legalizovalo korupční chování.

Přesto všechno je vidět, že vědomí společné zodpovědnosti narůstá. Na mexické konferenci některé velké státy blahosklonně připustily, že by se snad v budoucnu mohly začít zamýšlet nad vlastním šetrnějším chováním k přírodě, že by se třeba nějak „kompromisně“ připojily k celosvětovému zodpovědnému trendu. Na pováženou je skutečnost, že takto důležité setkání se nekonalo v nějakém místě nedávno spláchnutém obří povodní, ale v luxusním přímořském středisku, z nějž přímo čiší, že bylo vybudováno pro zhýčkané boháče. V takovém prostředí se krásně diskutuje o tíživých problémech světa!

Spojené státy nedávno máchly obrovskou motýlí perutí. Pěkně rázně, mnohakilometrovou plachtou potištěného papíru v podobě 600 miliard dolarů. Toto mávnutí začalo opravdu hýbat světem. Ale co na tom, však on se ten kýžený „trvale udržitelný rozvoj blahobytu“ nějak financovat musí. Na scéně se objevily i další „motýlí závany“, například korejsko-korejské válečnické harašení, či teroristický útok ve Stockholmu…

Sílí potřeba poohlédnout se ve světě po jiné realitě. Jaké jsou pozitivní proudy vývoje lidské civilizace? Co se dá dělat pro jejich posílení? Proč je média nejenomže nehledají, ale přímo tvrdošíjně zamlčují?

Když je nemocný člověk a ví se o účinné terapii, tak on sám a spolu s ním mnozí kolem něj napnou síly, aby se lék vyhledal a použil. Když je nemocná společnost, tak se zdá, jakoby nikdo ani nechtěl zavadit o skutečné jádro problému. Ložisko se zdaleka obchází a operace se donekonečna odkládá. Namísto toho budeme dál bohapustě plýtvat prostředky na léčbu symptomů. Do ohniska požáru (například terorizmus) mlátíme velkým obuškem a divíme se, že nejde uhasit, naopak, rozprskává se do všech možných stran.

Krach státních financí v Řecku a Irsku, společně s hrozbou podobného scénáře v dalších zemích, nás staví před řadu stále naléhavějších otázek. Slovenské úvahy o vystoupení z eurozóny jsou výmluvným signálem. Často se mluví o „eurosocializmu“, ale možná by se mělo mluvit o „eurokomunizmu“. (Komunizmus a konzumizmus jsou si ve svých projevech a důsledcích až děsivě podobné. Pokud jde o totální bezduchost, jsou to klonovaná dvojčata s identickým, spolehlivě autodestruktivním kódem DNA.) Evropský „konzumokomunizmus“ je těžkou deformací, ne-li přímo podvratnou deviací ve vztahu k původní myšlence sjednocené Evropy, která má dávné kořeny a hluboký obsah. V novodobé historii – po hořkých zkušenostech Druhé světové války – tuto myšlenku obnovili křesťanskodemokratičtí politici Alcide De Gasperi, Konrad Adenauer a Maurice Schumann. Jejich vizi bychom měli (novým, době odpovídajícím způsobem), zase zapojit do hry.

Další možný vývoj naznačuje v podstatě jenom dvě varianty:

-          Dům se bude dál stavět na písku (kultura požitku a bezbřehý konzum, plýtvání, život na úvěr krytý dalšími a dalšími půjčkami, falešná svoboda bez sebeovládání a mravních norem, plytký individualizmus, který je přímo spojený s demontáží základních principů lidského soužití, náhrada svědomí tisícistránkovými soubory detailních zákonů a předpisů dotažených ad absurdum, zkrátka tekuté písky a gubernie mravů, jak to výstižně pojmenoval Karel Kryl).

-          Druhou variantou je stavba na skále (zodpovědnost, zdravý rozum, hospodárnost a odmítnutí života na dluh, rozumné nakládání s přírodními zdroji, důraz na svědomí a mravní hodnoty, které člověka přesahují, sázka na čest a lidskost, na vztahy, na vzájemnou lásku a úctu, na vědomé šíření pokoje a usmíření ve světě, kultura darování, kultura života). Docházím tím k původnímu obsahu Vánoc. Ten bude potřeba znovu prozkoumat a zhodnotit, postavit světlo na svícen a ne ukrývat ho kdesi v prachu pod regály supermarketu. Co když se pod pozlátkovým povrchem vánočních svátků najde pár vět, které dávají smysl? Pár slov, v nichž je zakódována důležitá zpráva pro náš život a jeho další směřování?