Demoralizokracie, kleptokracie, či Orwellův báječný nový svět?

Kloním se k třetí možnosti, i když její podstatou je dokonalé prolnutí dvou předchozích. Je to konec stranického věku. Nová realita plně odpovídající třetímu tisíciletí. Už vlastně vůbec nepůjde o klasické politické strany a programy vycházející z určitého základního pohledu na svět.

B.K. + M.T.

Půjde jednoduše a nepokrytě o ovládnutí základních mocensko-manipulačních mechanizmů (penězovody, média, atd.). Oligarchické hloučky budou dále předstírat nějakou vnějškovou stranickou škatulku, ta však má sloužit jenom k předstírané tematizaci voleb. Zkrátka, aby se nemusely tisknout předvolební blb-boardy s příliš průhlednými hesly: „Prahneme po moci, tak nás k ní pusťte!“ „Prachy především!“ „Dejte nám hlas a pak se nedivte!“

Je příznačné, že pražská ODS mluví v souvislosti s uzavřením velké koalice o „silových rezortech“, mezi nimiž na prvním místě je investiční odbor města. Stačí slyšet toto a vše je jasné. Městské investice nejsou ve stranickém vidění prostředkem služby veřejnému zájmu, ale "silovým rezortem".  Znamená to, že za největší naivky na světě jsou pasováni věrní, nekritičtí příznivci té či oné strany.

Připomněl bych situaci v Itálii v první polovině 90. let. Prorostlost společnosti korupcí vedla k rozpadu do té doby fungujících politických stran a vzniku nových subjektů, které se vyhouply nahoru na vlně nespokojenosti. Berlusconiho strana Forza Italia si tehdy pomohla také efektní, marketingově dokonalou a bezpochyby astronomicky drahou volební kampaní. Je to však typická strana-nestrana, jíž nejde o žádný program. Z jakési domnělé, předstírané „pravicovosti“ jí zůstává jenom despekt k velké skupině normálních, obyčejných lidí.

O tom, jak se dělají volební kampaně po italsku, napoví následující historka. Pan Berlusconi, v době kdy byl u vlády, potřeboval nástroje k boji proti opozici, tehdy vedené R. Prodim. Objektem zájmu se stal jeden z nejčtenějších severoitalských deníků. Velký Silvio pozval šéfredaktora na svoji „chalupu na venkově" (obrovské pozemky s pohádkovým šlechtickým sídlem). Ukryté na nedohledném místě tam stojí mauzoleum, které si premiér vybudoval pro sebe a své věrné. Zavedl hosta dovnitř a řekl mu, že má ještě dvě-tři hrobky volné, a že by ho rád poctil tím, že mu jednu z nich vyhradí. Z úžasné nabídky se pan šéfredaktor vyvlekl brilantním bonmotem a z plánované záhrobní pocty nic nebylo. Následovala varianta č. 2. (ta dražší). Berlusconi okamžitě koupil celé noviny, přeplatil je tak pohádkově, že nešlo odolat. Šéfredaktor byl během několika dnů „pohřben“ vyhozením z práce a noviny pak až do voleb tiskly den co den nehoráznou špínu namířenou proti opozici.

Naši politici a slavní synové národa se ještě sále mají co učit. Předpokládám, že si snad alespoň zatím nebudují soukromá mauzolea. (Možná jenom Václav VI. Velký by se mohl dočkat čehosi podobného, hypoteticky u nějaké vily Putinky v jižním Kavkazu, či Victor Magnus I. by mohl jednou nalézt věčný odpočinek v bílém paláci na způsob Tádž Mahálu kdesi uprostřed ázerbájdžánských ropných polí. Oběma by to jistě rádi uhradili ze svých dividend vděční účastníci kuponové privatizace).

Zdánlivě bychom mohli berlusconiovskou historku pobaveně přejít jako grotesku. Ve skutečnosti však od toho nejsme příliš daleko. Například obohacování  výkupem pozemků, na nichž má později stát veřejná stavba, třeba dálniční obchvat, patří do základního rejstříku „ekonomických aktivit“ italské mafie. Také systém veřejné výstavby, při němž se každá zakázka předraží nejméně dvojnásobně (vzhledem k nejvyšší možné ceně, jakou si lze představit), pak se postaví co nejlevněji a o tučný zbytek se zúčastnění šábnou, je velice známý právě z Itálie.

Zkrátka, bude lépe nechat to tak a moc do toho nevrtat. Následující karikaturu její autor věnoval výlučně situaci v Itálii a s Českem nemá nic společného.