Čínský mor a Veroničina rouška

Než sledovat zprávy a tiskovky naší důmyslné vlády, prosím, raději čtěte poezii. Dozvíte se vše podstatné, nic důležitého vám neunikne.  (Deník z krakrantény, pokračování č. 49)  

...

...

...
Jo takhle, kdybyste byli smělcem bezdomovcem a měli na krku cojávím 18 exekucí. Mohli byste si založit firmu se sídlem v daňovém ráj a předmětem podnikání "Dodávky zdravotnického materiálu pro ministerstvo státního zdraví". Jsme prostě zázračná země s velkým talentem pro finanční poezii..
...

...
"Však ani slovo víc – být solí v očích
není přec úděl hodný oslavy.
Vítězství sjíždí plavně po úbočích,
mávejte z oken vy a vy a vy.
Je máj, je máj – tak jak jsi vždycky snoval
pro příchod drakobijců v zemi svou.
To však byl sen a sen se k mrtvým schoval
před skutečnosti tvrdou chůzí tou.
Skutečnost tato mocnější všech snění,
milenec krutý nás tu objímá
a žádá vše – v polibcích míry není,
žhne v nás očima uhrančivýma...
Tak bylo vždy, tak vždy se vyrovnati
s hlubinným vírem růže omamné
cti příkaz byl – i dneska před závratí
zdržuji zemi svou a ona mne."

(Jan Zahradníček, z cyklu Rouška Veroničina)

...

...

"Už kolik dní
stromy mají svátek
Zmámeny stojí v trávě rozsvícené
jen po kotníky ve vlažné hlíně
v tom černém brodu proměn všech
jak chtěly by na druhou stranu
k podobám vzdušným
flétnově stoupajícím
k včelce
k hlasu zemřelých...
A tu listnatě poznávají
že dobře jim ještě chvíli
ještě tisíc let a nějakou chvíli
ze zdí zahrad a s korunami v oknech
zdviženými jak zvědavé pozorovatelny
rovnou doprostřed osudů, s nimiž mají společný
každoroční rozkvět i uvadání
i zemi schranitelku
vší veteše závratné...

Trnutí vánků je obchází
od rána do večera
Bojí se pohnout rukama větví
aby z nich nespadlo drtivé brnění krásy
třebaže tak rádi druhu druh
by klesli do náruče
A kdyby přece – kos ten uspavač hadí
strnutí prodlužuje
lomozy po špičkách odcházejí
kladouce prst ticha na zející ústa ulic
a chvíle před západem sahá až k předměstím ráje
kde se už nespílá
kde se už nepomlouvá...
A stromy zvráceny do modra pijí
ten nápoj uhrančivý
vlažného zpěvu, v němž halouzky slyší
svou chválu, že ještě jednou
a znova
jak nikdy předtím
kvetou"

(Jan Zahradníček, z cyklu Rouška Veroničina).

...

...

Jak jinak, než pozitivní zpráva z Hané nakonec. 
Stréc Francin se ož nemuhl kókat na to socho (ne "na tu sochu", ale "na to sucho") a začal v zehádce kopat diro do zeme, na jezirko. Pré bode trocho pršet, tak že bode do jezirka lapat to dešťovó vodo. Eliška se mo smála, že kdebe tam nalil všecko šlihovico, co za ževot vepil, měl be jezirko plny nadvakráť.
Pak ale přešle vnóčci s takovéma kšontama, čínskéma samopalama z omělý hmote. Odlale si z jezirkovyho vékopo vojensky stanoviště a tož to bel rachot. Aji čínské mor se pakoval zpátke na véchod, poniváč to nemuhl poslóchat. 

...