Blbost povýšená na systém - Krach Řecka v souvislostech

Zmíněnou blbostí je celosvětová pyramidová hra. Absurdní život na dluh, který se prodlužuje vyráběním dalších, znásobených dluhů. Děsivě hazardní hra politiků a bankéřů povýšená na úroveň globálního systému.

Hledá se chyba (bohužel ne do důsledků)

První záchranný balík v loňském roce, včetně nákupu řeckých státních dluhopisů Čínou, evidentně selhal. Objevují se názory, že za všechno může Evropská unie a euro. Není pochyb o tom, že systém fungování EU musí být zásadně reformován, ale její samotná struktura, či společná měna není skutečnou příčinou. Ani náhodou!

(obrázek: euroekonom.cz)

Příčina je mnohem hlubší
Není snadné ji pojmenovat dvěma stručnými větami, je třeba podívat se na širší souvislosti. V květnu 2011 se objevily úvahy, že by mohl hrozit státní bankrot USA. Státní dluh tam překročil částku 14 294 000 000 000 dolarů (cca 250 bilionů korun), čímž byl překročen Kongresem stanovený strop zadlužení.
Americké řešení prý spočívá v tom, že "tolerovaný" strop zadlužení se v Kongresu navýší...
Pravděpodobně je to určitý možný způsob, jak nenechat rozjetý vlak zřítit se do propasti. Ale když to vezmete selským rozumem, je to obyčejná blbost, typické přebití dluhů dalšími dluhy. Ba dokonce: Je to kardinální blbost, povýšená na úroveň fungování celosvětové ekonomiky. Na občana, který si půjčuje tak dlouho, až přijde o střechu nad hlavou, ze hartusí, že by měl být finančně gramotný, zato vlády největších států světa asi gramotné být nemusí...
Kromě toho, že sumy v řádu desítek bilionů dolarů jsou prakticky iracionální, je tu ještě otázka, zda se vůbec někdy dá takový dluh splatit a komu vlastně se splatí. Že by "americkým bankám"? Kdo, nebo co to je? Jak se bude splácet, jak dlouho, a kam fakticky peníze potečou?
Řecko prý dluží hlavně řeckým bankám. Provázanost mezi vládou a domácími bankami stála u krachu na Islandu a v Irsku. Na Islandu se revolta lidí obrátila cíleně proti této vazbě. Lidé odmítli platit dluhy, jejichž akcelerace se odehrála právě mezi vládou a bankami a chtějí, aby zodpovědnost dopadla na záda politiků a bankéřů.

Právě to je noční můra politicko-finanční oligarchie a možná hlavní důvod současného váhání EU, zda nechat proběhnout racionální a zřejmě potřebný bankrot Řecka. Protože je jisté, že se v zemi zvedne obrovská bouře nevole s nepředvídatelnými důsledky. Jeden důsledek se ovšem očekávat dá: Že lidé poženou k zodpovědnosti politiky a bankéře podobně jako na Islandu, ale s tím, že to může mít mnohem divočejší průběh. (Pokud používám pojem oligarchie, není to ve smyslu vyčpělého pravolevého dělení světa. Zdá se totiž, že nenažraných satrapů je dost a dost, jak u "pravicových", tak i "levicových" stran. A katastrofálně vysoké dluhy se objevují také u států, které ve své tradici nemají "evropské" dělení na pravici a levici).

Druhým důvodem, proč se váhá s řeckým bankrotem, je možná vlna nákazy, která by zasáhla bankovnictví všech evropských zemí, s dopady na celosvětovou ekonomiku. Narážíme tak na závažný fenomén, o němž se sice ví, ale jaksi nikdo pořádně netuší, co s tím. Tím fenoménem je složitá spleť finančních vazeb, dluhopisů a "produktových balíčků" jimiž jsou bankovní domy ve světě navzájem propojeny.
Světové finančnictví připomíná pyramidovou hru, v níž se jeden bezcenný (nesplatitelný) papír přetlouká dalším bezcenným (nesplatitelným) papírem. Řecké dluhopisy jsou prakticky nesplatitelné, islandské dluhy jsou nesplatitelné, státní dluh USA vypadá jako naprosto imaginární, od reality odtržená veličina. Ekonomicky jinak velice efektivní Japonsko je rovněž astronomicky zadlužené. Obrovská aktiva, cca 2 biliony dolarů, má údajně Čína, ale ty by ve skutečnosti nestačily ani na jednu sedminu amerického státního dluhu.
Znamená to, že žijeme na dluh. Vezeme se v"letadle", které si cestou půjčuje na palivo, aniž by se pořádně vědělo, kde a kdy přistaneme. Je tedy potřeba ptát se po příčinách, proč a jak se svět dostal do tohoto stavu.

Ve Spojených státech existují studie příčin hypoteční krize, která se naplno provalila kolem r. 2007. Chyby se většinou hledají v ekonomických mechanizmech, jejichž popis je logický a dobře argumentovaný. Uvádí se například vlna nadšení z elektronických finančních operací kolem roku 2000, která rychle vedla k propadu a velkým ztrátám.

Americká vládní studie ale ukazuje také na vinu konkrétních osob - specificky politiků a bankéřů (za vlády prezidenta Clintona, kdy byla prosazena změna zákonů v tom smyslu, že bankéř-finančník neručí svým majetkem za prováděné operace). Princip praktické nepostižitelnosti a tudíž totální nezodpovědnosti politiků s tím jde ruku v ruce.
Dále se ve zmíněné studii objevuje poukaz na nesprávné, mechanické uplatňování ideologických principů, čímž je konkrétně míněna neuvážená (voluntaristická a experimentální) aplikace postulátů ekonomického liberalizmu na proces provádění finančních operací.
Podstatou pokřivené, ideologické aplikace liberalizmu je odtržení jakékoliv lidské činnosti (například finančnictví) od nezbytných morálních kriterií. Tedy takzvaná "absolutní svoboda", která by měla jaksi sama od sebe zaručovat celý chod společnosti. Analogicky by pak "absolutní ekonomická svoboda" měla automaticky zaručovat neustálou prosperitu (údajně) všech.

Je pozoruhodné, jak se právě tyto principy (nezodpovědnost bankéřů, nezodpovědnost politiků, odtrženost ekonomických rozhodnutí od morálních kriterií) zahnízdily po celém světě a jak rychle na to navazuje série krachů státních financí.

Skutečné řešení se musí odvíjet od obnovy morálních základů

Řešení není jenom v pouhých "parametrických" posunech finančních toků a v žádném případě není jenom v restrikci (ta je nezbytná, ale sama o sobě není řešením). Musí se počítat s obnovou morálních základů, nejde ale o žádnou "náboženskou bigocii", ani o "moralizování":
Morální zákony se v určité analogii podobají fyzikálním zákonům. Když projíždíte zatáčku příliš vysokou rychlostí, vylítnete ze silnice. Když doma škrtnete sirkou u silonové záclony, máte zaděláno na požár. Analogicky, když při ekonomickém počínání trvale porušujete základní morální zákony, důsledky se dostaví stejně neodvratně. Fungování států na dluh se velice často označuje za nutný - a dokonce jaksi sympatický ekonomický nástroj. Ale když se to převede do trvalého principu, vedoucícho k neschopnosti dluhy zaplatit, je to tragická systémová nemravnost. (K tomu si přidejte lidská selhání, zejména korupci a totální nezodpovědnost politiků, která státní žití na dluh podivuhodně provází).

Když to přenesu na domácí rovinu, na český státní dluh (aktuálně přes 1,5 bilionu korun) a na naše vládní reformy, založené téměř výlučně na restrikci, myslím, že se nesmí vynechat obnova morální dimenze. Jak říká jedna současná česká osobnost, cíleně k naší dnešní situaci: "Vláda, která fakticky nic nedělá proti korupci, nepotírá ji a neodstraňuje, nemá morální právo žádat od občanů, aby si utahovali opasky".