Balada o sraženém chodci (měl bejt líp voháknutej, pak by se mu to nestalo)

Na přechodu pro chodce leží zraněný člověk, kterého srazilo projíždějící auto. Pak přijede záchranář...

„Ovážu tě, ale dáš mi hodinky.“
„Ale jo, klidně vám hodinky dám, jen mě prosím ošetřete... A odvezete mě do nemocnice?“

„Nic ti neslíbím! Nejdřív si musíme promluvit o tvým baráku!“
„Proč?“

„No, mám pocit, že jsem tě už sanitkou vezl milionkrát, takže nic zadarmiko, milej zlatej!“
„Mě milionkrát? A to jako vážně?“
„Hele, moc si nevyskakuj, krvácíš! Nemáš dobrý karty, aby ses mohl dohadovat!“
„Že se nestydíte!“
„Neopovažuj se mi říkat, jak se mám cítit! A poděkovals mi vůbec za to, že tady s tebou ztrácím čas? Tak poděkuj, slyšíš, poděkuj!!!“

„Moment, a co ten řidič, který mě srazil?“
„O to se ty nestarej, já ho určitě stíhat nebudu. Já totiž chci žít
v míru s každým, to se o mně ví! Už jsme se s ním dohodli, co bude s tvým domem. A ty buď rád, že dejcháš!“

„To je neslýchané, ten řidič nebude stíhán?“
„Kdepak! Nakonec vono ani není jasný, jestli to zavinil. Tys mu určitě blbě vlezl do cesty! Ale dost keců, já už musím jet.“

„Počkejte, vy mě neodvezete do nemocnice?“
„Ani náhodou! Vždyť se na sebe podívej v jakým seš srabu, to je tvoje věc! K tomu seš blbě voháknutej, takový já do auta neberu.“

„Ale přeci... Potřebuji pomoc, jde mi o život“
„Tak už dost! Vůbec nejseš v situaci, abys mně radil, co mám dělat!
Mám spoustu důležitejch starostí, musím ještě zavolat do nemocnice, aby mě když tak poslali k nějakýmu jinýmu, vhodnějšímu, s kým by mně stálo zato se bavit.“

...

...