Báječná léta nad psa - Normalizace začala už na podzim r. 1968

Vzpomínky na báječná léta na střední škole v jednom malém městě na severu.  (Ve skutečnosti začala abnormalizace hned v srpnu 68, a to střelbou do lidí)  

.......

1/ V září visel na nástěnce výstřižek se "sbírkou autogramů" ze zvacího dopisu. A k tomu jadrný komentář o krysách. Dlouho to nikdo nesundal. Pouhé dva-tři týdny po invazi byli komunisté ještě stále jako opaření a "plazili se kanálama". Lidé věděli, co se dělo, věděli o střelbě do civilistů (také do studentů, jako například před univerzitou v Bratislavě ráno 21. srpna).
 

Vsuvka: V říjnu 1968 vešla v platnost smlouva o náramně dočasném pobytu vojsk 

2/ Na výročí "říjnové revoluce, která začala de facto v listopadu" se ve školním sále konalo shromáždění. Z okresu přijel zasloužilý soudruh, který zavzpomínal, jak byl za války v koncentráku a jak byl v roce 1945 šťastný, že nás osvobodila Rudá armáda. (Opravdu nemám nic proti lidem, kteří za nacistů trpěli a pak se těšili z osvobození. Velký respekt, ti lidé si zažili své) Pak ale soudruh pokračoval: "Vy mladí musíte hledět do budoucnosti! Na to, co se stalo letos, je třeba rychle zapomenout. I přesto všechno MUSÍME být stále vděčni Sovětskému svazu za to, že nás v pětačtyřicátém osvobodil!" V sále to začalo bzučet, jeden spolužák vstal a řekl: "A to jim máme být vděční, i kdyby nás vraždili?" Studenti vstávali a hlučeli, soudruh kroutil hlavou a volal, že to tak nemyslel. Pak vztekle máchl rukou a zmizel. 

Přišel leden 1969, smrt Jana Palacha, známé události, průvody a demonstrace. Na pořádání studentských akcí v Praze se aktivně podílel i jeden žák z naší školy. Později přišli jacísi pánové rovnou za ředitelem a nařídili mu, že toho žáka musí vyloučit. Ředitel to rezolutně odmítl. Dopadlo to tak, že byl vyhozen a brzy nato vyletěl i žák. Nový ředitel už byl jaksi více "stranicky disciplinovaný".

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
3/ Nepozdravit soudruha profesora byl velký zločin, pozdravit soudruha profesora byl zločin ještě větší, pokud se mu znelíbil tón pozdravu.
Na škole se zčistajasna objevil nový profesor. Měl příjmení cizího původu, které po překladu znělo Oprátka. To byl strašlivý symbol! Protože normalizace na rozdíl od padesátých let nezačala velkými zatýkáními a monstrprocesy. Normalizace byla postupným utahováním oprátky.
 
Vlastně, byl to staronový profesor, který byl předtím asi v polovině 60. let ze školy vyhozen pro absolutní neschopnost. Touha po pomstě mu koukala z očí. Lidé se mu zdálky vyhýbali. Našel si spojence v jednom dílenském učiteli, což byl člověk trošičku jednodušší a zároveň fanatický komunista. Strašná kombinace. Tak vznikl normalizační tandem, který začal jít po krku studentům. (Na profesory došlo později). Jednou byl povyk pro delší vlasy, podruhé za rifle nebo za pobrukování "amerického kraválu" na chodbě školy. Soudruh číslo jedna byl v pozadí a tahal za nitky, zatímco soudruh číslo dvě (onen prostý fanatik) se staral o exekuci. Byly to klasické scény: popadl provinilce za límec, dovlekl do ředitelny a zuřivě se dožadoval potrestání za "narušení socialistické morálky". Mohlo to být úchvatně komické, protože ten člověk vypadal jako Louis de Funés a jeho výstupy byly dokonalou parodií chování funésovských hrdinů. Ale sranda to nebyla vůbec.
Je třeba pochopit, proč se začalo útokem na studenty. Samozřejmě, žák je tím nejslabším článkem, a tedy nejsnadnější obětí, ale hlavním důvodem byl signál vyslaný společnosti: "Sáhneme na vaše děti!"

4/ Nikdo je nejmenoval. Říkalo se jim "oni". 
Vznikla zvláštní situace téměř dvou paralelních světů, kdy se přesně vědělo, kdo je kdo. Na jedné straně byli dva nebo tři vyložení zlobři. "Oni", kteří se snažili dělat politické dusno. Na druhé straně stála prakticky celá škola, studenti a učitelé jako normální svět, v němž jde o dobro žáků, vzdělání, růst profese. Dokonce ani nový ředitel, který předtím na nařízení shora vyhodil ze školy žáka za účast na palachovských událostech, neměl chuť nechat se vláčet a dlouho ty tuposti brzdil. 

Škola vydržela dlouho relativně v klidu, aspoň se to tak jevilo. Měli jsme pár vynikajících profesorů,  kteří byli vážení ve škole i mimo ni. Do výuky se politika příliš nepletla, studentský život byl krásný se všemi těmi velkými láskami, se sny o budoucnosti, s nadějemi. Snad by se o tom všem dal napsat i román o životech a osudech několika lidí, blízkých přátel... 
Kolem byla nádherná krajina, Český ráj za humny, vandry a výlety, tahy po hospůdkách, třískalo se do kytar za všech možných i nemožných okolností, zakládali jsme "bigbítové kapely", hodně jsme četli, psali a recitovali poezii, sportovali jsme, internát měl například své volejbalové družstvo. Do městečka čas od času přijel známý folkový zpěvák, který už tehdy v Praze vystupovat nesměl, dělaly se pro něj neoficiální koncerty v soukromí anebo někde v zapadlé hospodě venku, mimo město. Vypadalo to všechno téměř normálně. Jakoby svět "rusáků" a "komunistických blbů", byl někde mimo nás. Jenže i to už potom začala být jen iluze.
Nic nebylo jednoduše černobílé a málokdo byl jasný stoprocentní padouch či naopak hrdina. Taky jsme byli jako studenti neuvěřitelnou mozaikou světů a prostředí původu z celého Československa: Děti bývalých vězňů z padesátých let a děti funkcionářů, obyčejní kluci a holky z venkova, včetně dalekých vesniček na Slovensku. Anebo děti umělců, spisovatelů, režisérů, herců. Anebo děti dělníků... Měli jsme i výrazně starší spolužáky, kteří přišli z učňáku. Moc rozdílů jsme mezi sebou nedělali, jenomže ono se to potom postupně tříbilo. O někom se rozneslo, že jeho rodiče už byli stižení abnormalizací a přišli o práci (těch bylo hodně). Jiní se začali najednou měnit, odtahovat od ostatních, s nikým nemluvili a stali se mezi svými spolužáky "cizinci". Také naši učitelé byli velice různí a mnozí z nich se začali postupně měnit. Pochopení mechanizmů utahování smyčky za normalizace by mohla přinést například kniha "Tyranie - Dvacet lekcí ze 20. století" (Timothy Snyder), která popisuje, jak se při soustavném tlaku lidé mění a začnou se sami stylizovat. Jakoby se snažili uhodnout a sami vycházet vstříc tomu, co totalitní režim od nich očekává a jaké chování bude vyžadovat
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Měli jsme taky jednu spolužačku (říkalo se jí Geroida), která přišla z učňáku už jako starší. Byla zapálenou členkou KSČ. Se soudruhy učiteli si tykala, některé oslovovala zdrobnělinami křestních jmen. Na školních shromážděních zpívala ruské revoluční písně, při nichž ruštinářka, normální slušná ženská, tiše trpěla v koutku, protože ruština dostávala těžce na frak. Příšerně trpěl i zpěv, ale to soudruhům vůbec nevadilo, protože byli zmámení vypjatou hrudí mladé bolševické hrdinky. Komické scény s Geroidou byly zdánlivě neškodné, ale ...
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Později vzniklo taky na internátě podobné duo "oni", jako na škole a začal hon na "antisocialistické živly". Hlavně teda, "vymýtit nemravnost"! Největším strážcem šokyálistické mravnosti byl bývalý učitel tělocviku, který měl zákaz učit, protože se při hodinách měl ke studentkám jaksi až příliš.
Pár studentů bylo vykousáno, čímž se jako měl internát od "živlů" očistit. (Ejhle vítězství dělnické třídy!) Potom začal pro změnu zátah na ty, kteří bydleli na privátech. Protože tam, bez kontroly bdělého oka pravých soudružek a soudruhů, se "zcela nepochybně páchaly prohnilé kapitalistické nemravnosti". Dokonce se tam z magnetofonu po nocích linuly pokleslé západní písně!. A tak nastaly razie, jichž se svorně účastnili jak "oni" ze školy tak "oni" z internátu. Soudruh Oprátka, tentokrát v první linii, naléhal, aby se razie konaly hodně brzy ráno. Asi fakt nějakým zázrakem nikdo při žádných "orgiích" načapán nebyl, ale i přesto se museli "prohnilí antisocialističtí živlové", kteří byli předtím vyhozeni, vrátit na internát zpět. (Prostě další vítězství dělnické třídy). Bylo i vylučování z internátu a ze školy kvůli studentské lásce - příběh svíravě podobný ději filmu Starci na chmelu.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

5/ Udály se pak i mnohem smutnější věci. Tragicky zemřel ten student, který se na podzim roku 68 ptal, "zda je musíme mít rádi, i kdyby nás vraždili". Byla to patrně jen nešťastná shoda okolností. Jde však o symboliku takového úmrtí, (právě v době tvrdého nástupu normalizace), při níž mi vždy znovu zatrne...
Jeden z výrazněji se projevujících spolužáků, opravdu hodně oblíbených, byl zčistajasna předvolán k výslechu. Zpočátku ještě o tom mluvil, ale později přestal. Prý ho nejdříve zmlátili a pak na něj vytasili podezření ze spoluúčasti na vloupání do lékárny. (Na malém městě se spousta věcí roznese, vědělo se, že vloupání bylo fingované a nic se neztratilo. Ale "co kdyby" takoví jacísi živlové z řad studentstva chtěli uzmout nějaký ten preparát a vyrábět z něj drogy, že ano?) Další důsledky naštěstí nebyly, a tak snad epizoda s výslechem byla jen pokusem studenty zastrašit...

Výrazný zlom nastal na škole mezi roky 1972-73. Svým způsobem to kopírovalo všeobecné normalizační přitvrzení v celé zemi. Kauzy namířené proti studentům a útoky na rozumné, umírněné profesory byly stále ostřejší. Ředitel asi rezignoval a přestal ty tlaky brzdit, protože v roce 1973 si už "oni" vzali do rukou psaní posudků, zvláště pak doporučení či nedoporučení ke studiu na vysoké škole. Vždy jde přeci o to, mít nad lidmi moc... V důsledku toho se potom někteří talentovaní žáci nedostali na další studia.
Nastaly nehostinné časy. Báječná léta pod psa. A to i v onom malém, zdánlivě idylickém městečku. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Abych však nekončil depresivně: Na pánském záchodku na škole nějaký studentík bušil na dveře kabinky a křičel: "Ser rychle, ty vole!" Myslel si, že je tam zamčený kamarád. Vyšel pan profesor, jeden z těch nejslušnějších a nejnormálnějších. Studentík se kácel hrůzou, co nastane. Ale profesor řekl se širokým úsměvem: "Pamatuj, že na záchodě a před Bohem jsme si všichni rovni".
- Jako první bych poznamenal, že tato scéna nikdy nemohla nastat s řečeným profesorem "Oprátkou", který se žáků štítil. Natož, aby se tak snížil, že by chodil na stejný záchodek jako oni.
- Za druhé, naprostá většina tehdejších učitelů a profesorů dnes už je na pravdě Boží. Mnohé z nich mám stále rád a nesmírně si jich vážím, tyhle věci ani jejich úmrtí nezmění. A strašně nerad bych kohokoliv z těch časů soudil, jakkoliv se vyvyšoval a myslel si, že se mě ty příběhy osobně nedotkly a že bych byl mimo ně. Protože to rčení, že na záchodě a před Bohem jsme si rovni, stále platí.
.......

___________________________________________________________________

Dovětek pod čarou, potřebuji ještě přidat doznívání příběhu v létech, která následovala. Těch lidí, kteří se odcizili a začali si jít svými prazvláštními cestami, (za něž se občas i sami před ostatními styděli), bylo opravdu jen pár. Velice dlouho, prakticky dodnes, zůstala v nás silná pozitivní stopa té doby na konci šedesátých a začátku 70. let. Stopa svobody v nás. Je pravda, že nás ubývá, mnozí z milovaných profesorů a učitelů už nežijí. Odešli i někteří spolužáci. Ale stále se rádi vidíme, rádi se potkáváme. I to městečko se potom s návratem svobody vzpamatovalo a postupně znovu ožilo.

.......