Sociální stát, tedy to, co konzumujeme v Evropě a v mírnější verzi také v USA v různých podobách od osmdesátých let 19.století, je založen na existenci a efektivním výběru tří daní- daně z příjmu ze závislé činnosti, zjednodušeně z výplat zaměstnanců, daně z příjmů společností – korporátní daně a nějaké daně z obratu nebo spotřeby – u nás teď DPH. Pokud je málo výplat, je málo daně z nich. Pokud je v otevřené globální ekonomice platba korporátní daně v zásadě dobrovolná činnost a pokud na spotřebu nejsou peníze, protože je málo a ještě malých výplat- není na sociální stát kde brát... leda by se znárodnilo.
Tento fakt vědí již nejméně dvacet let sociologové/např. Beck: Co je to globalizace/, ale zdá se, že buď tvrdošíjně uniká ekonomům, nebo ekonomové drží basu s politiky a společně zatloukají tuhle pravdu všem. Ale vzhledem k tomu, že každý ekonom je v zajetí své ekonomické teorie, věřil bych spíš na tu slepotu než úmysl. O politicích je zbytečně asi tvrdit cokoliv, ti tu dnes nejsou od vizí a myšlenek, bohužel.
Takže současná diskuse o výši daně a udržení sociálního státu pomocí výběru daní je nesmyslná od samého počátku. Jediná efektivně vybíraná daň je daň z výplat stáních zaměstnanců – ty se ale vyplácí z vybraných daní a co pochybí, to si stát vypůjčí. Drak tak požírá sám sebe od ocasu . Výběr korporátní daně je dnes už nižší než výběr daně z výplat a když si lidi nevydělají , tak ani neutratí – a jak může být za takové situace výběr DPH dostatečně vysoký?
Jsou tedy jen dvě cesty- rezignovat na sociální stát – což doufejme nelze, nebo hledat jiné cesty k jeho financování . Přes tyhle tři daně a národní stát to zkrátka nepůjde.
