Všichni uznávají, že parlamentní demokracie je v krizi

6. října pořádalo centrum CESTA, spolu s rakouskou nadací Friedrich–Ebert-Stiftung, v pražském hotelu JALTA, konferenci Financování politických stran a regulace volebních kampani, která by měla přispět k řešení této krize.

Konferenci zahájil velvyslanec USA pan Norman L. Eisen a pozvání přijali i čelní představitelé našich hlavních politických stran a členové vlády ČR. Pro tuto konferenci jsem si připravil diskusní vystoupení, které mi však nebylo umožněno. Podařilo se mi pouze rozdat jeho text části účastníků. Proto jej nyní publikuji v mém blogu.

V centru CESTA jsme v nedávné době diskutovali o privatizaci politických stran, čímž se míní jejich ovládání nikoli profesionálními politiky, které politika (dobře) živí, ale jejich konkurenty z řad „kmotrů“, bohatých podnikatelů, spekulantů a mafiánů, kteří v politice podnikají za účelem dosahování zisku. Tehdy jsem vystoupil s názorem, že politické strany v systému parlamentní demokracie jsou privátními podniky již odedávna. Že by to mělo být zcela otevřeně přiznáno se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Abych předešel očekávaným námitkám, budu citovat z knihy „otce“ moderního liberalismu Ludwiga Misese - LIBERALISMUS (německy) z roku 1924. Tam v kapitole IV. LIBERALISMUS A POLITICKÉ STRANY říká: 

Mluvíme o krizi moderního státu a o krizi parlamentarismu. Doopravdy se jedná o krizi partajních ideologií moderních zájmových stran (die Interessenparteien). Tím se rozumí strany, které si vytvořily zájmové skupiny k tomu, aby prosazovaly své skupinové zájmy na úkor zájmů ostatních skupin. Mises dále říká, že jim jde o: Získání nejvyšších výhod a zvláštních práv pro skupiny, které zastupují, na vrub většiny. Zájmové partaje ničí nejen parlamentarismus, ale společenský život vůbec.

V tomto smyslu jsou (nejen naše) politické strany již z principu od počátku privátními podniky, jejichž právní formy se liší v jednotlivých zemích podle dosaženého kulturního stupně, historických, geopolitických a ekonomických podmínek. V Asii a v Africe jde často o privátní podniky rodin Kimů a Turkmenbašů, Assádů, Mubaraků a Kaddáfiů, kde si podniky řídí sami jejich vlastníci. To jsou zjevné diktatury. Někde volí vlastníci stran formu tzv. řízené demokracie, kde rodinný podnik neřídí přímo vlastník, ale najímá si na to placené manažery – profesionální politiky. Známé jsou i „obchodní společnosti“, jejichž vlastníky jsou junty nebo mafie. V našich „vyspělých západních zemích“ mají zájmové strany charakter společností s ručením (zcela)omezeným (s.r.zo.).

V našem malém Česku mají strany také malou členskou základnu. A ta se dále dělí na uzavřenou funkcionářskou špičku, která si mezi sebou trvale rozděluje výnosná místa v ústavních institucích a ve státní správě a pobírá zajímavý plat, a na stranický plebs, který potřebuje jen při volbách.

A tyto privátní podnikatelské subjekty (jsou nepatrným zlomkem počtu voličů) jsou, v rozporu s legislativou Evropské unie,  dotovány ze státního rozpočtu!     

Proto je heslo: „Zabránit privatizaci politických stran!“ scestné. Má zahalit skutečný charakter „parlamentní demokracie“, která není demokracií, ale oligarchií ekonomické a politické elity. Odráží nanejvýš mocenský boj mezi vlastníky stran, sklízejícími miliardové zisky, a najatými manažery – politiky z povolání, kteří sklízí jen nesrovnatelně nižší „mzdy“ a úplatky a kteří při neposlušnosti mohou být vlastníky kdykoli vyhozeni.      

Tato „krize parlamentní demokracie“ může být vyřešena jenom veřejným přiznáním privátního charakteru politických stran a jejich úplnou odlukou od státu.

Ústavy dnešních tzv. „demokratických“ států deklarují, že jejich suverénem jsou svobodní občané. Ale praxe dnešní zastupitelské demokracie všude zredukovala jejich „suverenitu“ jen na občasné volby „zastupitelů“, nominovaných politickými stranami bez možnosti výběru. Znechucení občané se proto voleb vůbec neúčastní nebo volí podle kritéria nejmenšího zla.   V mezivolebním období pak neodvolatelní zastupitelé prosazují soukromé zájmy stranických špiček a stranických „kmotrů“, bez ohledu na předvolební sliby.

Reálnou alternativou ke krizi parlamentní demokracie je demokracie přímá. Protože však ohrožuje dosavadní vládu interessenpartají, je koncepce přímé demokracie „vědecky“ odmítána jako nerealizovatelná a veřejnost je o ní lživě (des)informována.   

Kdo má zájem se o skutečných a důkladně propracovaných principech přímé demokracie informovat, může najít informace např. v:

Blogy na adrese:     trinkewitz.blog.idnes.cz

           -  Zabránit privatizaci politických stran – 5.3.2011

           -  Tristní stav politické vzdělanosti        - 4.5.2011

Wilipedie – heslo Přímá demokracie – česky

Kniha        -  Michael Efler/Gerald Häfner/Roman Huber/Percy Vogel:

                    Europe: not without people,   VSA: Verlag 2009, Hamburg

Postupný přechod ke přímé (nověji označované za participativní nebo deliberativní) demokracii by měl být zahájen následujícími kroky:

-         Navržením nové „občanské“ ústavy na základě důkladné odborné a celonárodní diskuse a jejím přijetím formou celostátního referenda 

-         Odlukou politických stran od státu. Tím, že budou postaveny na roveň všem ostatním občanským sdružením. To není žádný nepatřičný požadavek. Ve Francii politické strany takový statut mají.

-         Zastavením jejich financování ze státního rozpočtu. Zákonem stanovit, že mohou být financovány pouze z příspěvků svých registrovaných členů, z limitovaných darů jmenovitých fyzických osob, našich občanů s trvalým bydlištěm v ČR a z provozování svých vydavatelství, nakladatelství a vzdělávacích zařízení, podléhajících obvyklému zdanění. Strany musí být povinny vést úplnou účetní evidenci, podléhající dohledu státní finanční správy.   

-         Změnou volebního zákona tak, že volby do všech zastupitelských sborů budou probíhat v jednomandátových volebních obvodech, do kterých budou kandidáty nominovat jak registrovaná občanská sdružení (strany), tak i ad hoc sdružení petiční, splňující přiměřené početní kvorum. Zvolení zastupitelé musí být odvolatelní i během svého mandátu na žádost svých voličů, jejich počet splní stanovené kvorum.