Vláda oligarchie

Aristoteles definoval společenské formy vlády, které jsou platné i dnes. Jednou ze špatných forem vlády je oligarchie. Vláda menšinové privilegované třídy nad ostatní populací.

Poslední nepokrytou vládou oligarchie ve Starém světě byla oligarchie feudální třídy. Celý feudalismus bylo obdobím boje uvnitř třídy feudálů - mezi centrální mocí krále a stavy, mocí lokálních feudálních pánů, vyšší a nižší šlechty. Většina populace se zpočátku živila primitivním zemědělstvím a svému feudálnímu pánovi odevzdávala naturální daň. Později dochází v okolí hradů ke vzniku městeček a měst, osídlených řemeslníky a kupci, kterým feudální páni dávají určitá práva a od kterých vybírají daň již v peněžní formě. Tak vzniká postupně stav měšťanský, který rychle ekonomický sílí, až svou ekonomickou mocí feudálům konkuruje a začíná usilovat i o podíl na moci politické. Třída feudálů se tomu brání a dochází k násilnému mocenskému boji, vrcholícímu v buržoasních revolucích. Nakonec ve Francii vývoj dospěl k Velké francouzské revoluci, kterou začal definitivní zánik feudalismu v Evropě.

Velká francouzská revoluce ideologicky stavěla na proklamování svobody a rovnosti všech lidí bez rozdílu původu, společenského postavení nebo majetku. Tyto krásné ideály se však rychle vytratily a vývoj opět spěl k vládě oligarchie, tentokrát majetkové. Vlády v „demokratické“ Evropě a v Americe se ujala bohatá buržoasie a zbytky majetné aristokracie. Zbytek populace byl odsouzen ke špatně placené, namáhavé a nezdravé práci, která mu opět zabezpečovala jen nejnutnější životní potřeby. Nejvíce zneužívanou třídou byl v té době průmyslový a zemědělský proletariát – lidé, kteří si zajišťovali obživu prací za mzdu. Poněkud lépe na tom byli drobní zemědělci, ale i ti byli nuceni prodávat své produkty za minimální výkupní ceny, diktované obchodníky, kteří sklízeli zisk. Za této situace sílila nespokojenost proletariátu, docházelo k jeho organizovanému odporu, ke stávkám a vzpourám. Výsledkem byly částečné politické a ekonomické reformy buržoasní demokracie, které však požadavky proletariátu zásadně nevyřešily. Tato situace trvala až do I. světové války, ve které nejsilnější buržoasní státy hledaly řešení svých ekonomických a společenských problémů v dobytí světové hegemonie nad přírodními, lidskými zdroji a trhy. Ve vyčerpávající válce se však tyto záměry zhroutily a válka vyústila v lidové revoluce. V Rusku vznikl totalitní socialistický režim, který vítězstvím ve II. světové válce přerostl v supervelmoc, které mohly konkurovat pouze USA. V ostatních zemích Evropy se podařilo obnovit buržoasní vlády, ale jen za cenu velkých ústupků socialistickému hnutí.   

Ruská verze socialismu vycházela od počátku z chybných tezí Marxova „vědeckého komunismu“. Nedialekticky aplikujícího principy Hegelovské dialektiky i na společenský pohyb a vývoj. Očekávaný společenský vývoj měl spočívat v boji protikladů mezi proletariátem a buržoasií a v nastolení diktatury proletariátu. Po jejím vítězství měl „nový člověk“ – uvědoměle pracující na společném díle komunistické společnosti a podílející se rovnostářsky na jejím produktu a bohatství. Pro dosažení tohoto „ušlechtilého cíle“ bylo dovoleno použití neomezené násilí proti jeho odpůrcům. Nejprve za ohrožení komunistické vlády občanskou válkou v Rusku a intervencí imperialistických mocností a později za osobní diktatury paranoického Josifa V. Stalina, který uplatňoval teorii zostřování třídního boje v období budování komunismu. Nejen ohrožením SSSR ze strany kapitalistických států, ale i strany vnitřních nepřátel, včetně nepřátel uvnitř samotné komunistické strany. To vedlo k vytvoření totalitního policejního režimu, bezohledně pošlapávajícího základy lidské morálky a zbavujícího obyvatelstvo lidských práv. Tento režim ve 20. a 30. létech minulého století násilně realizoval rychlý růst ekonomického a vojenského potenciálu SSSR, takže odolal útoku hitlerovského Německa, spolu se spojenci zvítězil ve válce a stal se druhou globální velmocí za USA. Po smrti Stalina, a v období prudkého ekonomického a vědeckého rozvoje v nejvyspělejších zemí světa, nebyl již strnulý sovětský komunistický režim schopen s nimi udržet krok a spěl k rozkladu ekonomickému i společenskému. V závěru 80. a na počátku 90. let minulého století se komunistický režim v SSSR a jeho evropských satelitech rozpadl a začal tam vývoj k restauraci kapitalismu a buržoasní demokracie.                 

Od tohoto „okamžiku“ se buržoasie ve vyspělých kapitalistických zemích zbavila strachu před socialistickými hnutími a zahájila ideologické a politické tažení proti třídě zaměstnanců, kterou se všemožně snaží odradit od organizování v odborovém hnutí. S využitím své ekonomické moci a korumpováním politiků, se postupně zmocňuje „legální“ cestou veškeré politické moci a k trvalému udržení své vlády. Buduje vládu oligarchie, která nabývá charakteru nového feudalismu.

Po pádu komunistických vlád se „osvobozená“ buržoasie vrhla do rozkrádání státního a družstevního majetku = národního kapitálu ve všech postkomunistických státech. U nás v ČSR to byly čisté krádeže, podvody a záměrně vytvářené „právní vakuum“. To jejich aktérům umožňovala politika rychlého budování nového českého kapitalismu, prosazovaná Václavem Klausem a realizovaná jeho „občanskými“ koaličními vládami. Charakterizuji to výroky Tomáše Ježka z ODA: „Je třeba přechodně zhasnout světlo“ nebo „Ekonomové musí předbíhat právníky“. Během privatizačních procesů byl rozkraden, zašantročen a znehodnocen státní a družstevní kapitál ve výši přes 3 biliony Kč a tento proces dále probíhá. V politické rovině buržoasní propaganda prosazuje neoliberální tezi, že lidé nevytvářejí společnost, která má společné veřejné zájmy a normy koexistence, ale že lidé existují jen jako jednotlivci, kteří tvrdě obhajují vždy jen své individuální zájmy. Je popírána existence společenských tříd a tím i třídního boje. Tvrdí, že společenské třídy a třídní boj jsou marxistickými konstrukcemi a příčinou vzniku totalitních režimů ve státech s marxistickou vládou. Buržoasie předstírá, že její vláda je legitimní a demokratická a že zaručuje všem jednotlivcům stejné příležitosti, všestrannou maximální svobodu individua, jeho rovná práva občanská i lidská. Také, že nevede třídní boj proti neexistujícím ostatním společenským třídám nebo vrstvám lidí. To je ale veliká lež! Historie ukazuje, že když je ohrožena její oligarchická vláda, buržoasie bez zábran použije nejhrubější násilí a pošlapání lidských práv. Bez podrobností uvďme kruté vypořádání s Pařížskou komunou v r. 1870, se Spartakovci v Německu po I. světové válce, hitlerovský nacismus, Frankův puč proti demokratické vládě v Španělsku, britskou intervenci do občanské války v Řecku po       2. světové válce, z USA inspirované a podporované ultrapravicové puče a občanské války v Guatemale, Nicaragui, Pinochetův puč v Chile, atd.

U nás je velkým desinformačním hitem éra komunistického režimu po Únoru 1948. Je nepochybné, že tento režim byl po celou svou dobu nedemokratický, násilnický a často přímo zločinný i podle svých vlastních „třídních“ zákonů. Dnešní propaganda však zamlčuje a neobjektivně interpretuje fakta, která k jeho vzniku vedla.

Lid Československa byl zklamán výsledky vnitřní i zahraniční politiky ČSR před 2. světovou válkou. Zklamán zradou „velkých západních demokracií“ kolem „Mnichova 1938“ a obdivoval „velkého slovanského a socialistického bratra SSSR“ a jeho vůdce J. V. Stalina. KSČ, vedená stalinisty Klementem Gottwaldem a jeho skupinou, dovedla využít této nálady a programem budování lidové demokracie bez panství velkokapitálu (znárodnění klíčového průmyslu, dolů, bank a velkostatků) vyhrála v r. 1946 svobodné parlamentní volby se ziskem 41% hlasů voličů. Jejich koaliční vláda s Národními socialisty, Lidovci, Sociálními demokraty a slovenskými stranami, vyhlásila Dvouletý plán hospodářského rozvoje. Současně s tím však komunisté začali infiltrovat ministerstva, Národní výbory a státní aparát svými členy. Zvlášť policii, výzvědné a bezpečnostní služby a armádu. Když nekomunistické strany neuspěly s požadavky na zastavení tohoto procesu, rozhodly se vyvolat vládní krizi. Počítaly s pomocí presidenta E. Beneše tím, že jejich demisi nepřijme, jmenuje vládu úřednickou a vyhlásí nové parlamentní volby, které společně vyhrají. Komunisté je však „přetaktizovali“, president demisi ministrů přijal a pověřil Gottwalda jejich nahrazením novými lidmi. Ten našel v nekomunistických stranách významné členy, kteří byli ochotni do jeho vlády vstoupit. Získal i nestraníka Jana Masaryka. Tím definitivně otevřel KSČ cestu k její diktatuře.

Nová Gottwaldova vláda byla formálně zcela legitimní podle platné ústavy a zákonů ČSR. Jakékoli ilegální akce proti ní a platným zákonům byly stihatelné a podle zákona trestné. Kdo se odhodlal k diverzi nebo špionáži proti vládě a platným zákonům, dobrovolně podstupoval riziko trestního stíhání. To vyjádřila i nejtragičtější oběť dalšího vývoje v ČSR, Milada Horáková, v procesu, jehož průběh nedávno přinesla Česká televize. V něm přiznala soudu svoje aktivity proti režimu a vydala se jeho pravomoci. Zločinnost jejího procesu spočívala ve vykonstruované kvalifikaci jejích aktivit jako velezrady a v rozsudku, který svojí nepřiměřeností byl krutý a neomluvitelný.

Dnes je opět aktuální otázka uznání tzv. 3. odboje. Odboj občanů proti poúnorovému režimu byl legitimní, až když režim začal praktikovat bezohledný boj nejen proti organizované a ozbrojené opozici, napojené na nepřátelské tajné služby, ale proti všem občanům, které považoval za pro sebe nebezpečné. Poslal do vězení a koncentračních táborů elitu armádních a policejních důstojníků, bohaté a střední podnikatelské a rolnické vrstvy, nekomunistickou inteligenci a funkcionáře nekomunistických politických stran. Většinou jen na udání bez důkazů o jejich nelegální činnosti. A odsuzoval je v procesech s vykonstruovanými obviněními a důkazy. Rodiny pronásledovaných a potrestaných vyvlastňoval, ekonomicky ničil a vytlačoval na okraj společnosti. Pro zastrašení ostatních používal lživou propagandu a kruté tresty pro odsouzené. Vždy mnohaleté až doživotní tresty vězení a často i tresty smrti.

Je však také pravdou, že s ilegálním bojem proti režimu začali poražení politici a společenské vrstvy, ihned po ustavení nové legitimní Gottwaldovy vlády. Důvodem těchto aktivit nemohla být ještě obrana proti začínajícímu komunistickému teroru, ale byl to boj poražené buržoasie za obnovení její moci násilným zpětným převratem za pomoci zahraničních spojenců. Tím bylo vyprovokováno vystupňování teroru, kterým komunisté na jejich aktivity odpovídali.

Známým příkladem je „odboj“ bratří Mašínů. Tito mladíci, kteří pocházeli ze známé důstojnické rodiny škpt. Josefa Mašína byli vychováni v prostředí privilegované buržoasie a vzorem jim jistě byl jejich otec, hrdina 2. odboje, kterého po dopadení nacisté mučili a potom popravili. Bratří Mašínové se rozhodli pro ozbrojený boj proti legálnímu lidově-demokratickému režimu netvrdším způsobem, formou teroru. Jejich nepřáteli nebyly jen špičky režimu a orgány jeho moci, ale každý, kdo proti režimu nebojoval (kdo nejde s námi, jde proti nám). Tak byli schopni cynicky zavraždit řadové venkovské policajty a pokladníka státního podniku.

Dnešní „demokratický“ svět, s USA v čele, odsuzuje teror jako prostředek mocenského boje. Ale dělá to farizejsky. Odsuzuje jen teror proti své buržoasně -„demokratické“ světovládě. Teror svůj a svých spojenců zamlčuje a trpí. Dnes se mluví zejména o teroru islamistů a jim podobných fundamentalistických náboženských, nacionalistických nebo marxistických hnutí v Třetím světě. Nemluví o státním teroru velmocí proti národně-osvobozeneckým a socialistickým hnutím, ani o „zakladatelích“ teroru proti britské mandátní správě v Palestině a pokojným Palestincům před vznikem státu Izrael, o sionistických teroristických komandech. Česká pravice a její politická reprezentace v tomto duchu nestoudně schvaluje odporný teror bratří Mašínů, protože mířil proti jejich třídním nepřátelům, ač to vždy byl a navždy zůstane zločin mnohonásobné vraždy, za který jsou Mašínové až dosud v ČR obviněi. Proto by bylo přímo urážkou účastníku skutečného a statečného 3. odboje – odboje proti zločinům komunistické moci, kdyby chladnokrevní vrahové Mašínové byli uznáni za jeho součást.

Pro blog byl text zkrácen. Plné znění je na webu - trinkewitz.cz - v rubrice POLITIKA