Tristní stav politické vzdělanosti

Pohybuji se mezi akademickými intelektuály, podnikatelskou a zaměstnaneckou střední vrstvou, lidem obecným i důchodci. Jsem občansky aktivní a často se svými partnery diskutuji o stavu české společnosti i o obecných problémech světa.

Pozoruhodný je jejich, víceméně většinový, společný názor na politiku a (ne)možnost občana ji ovlivnit. I vzdělanci vyslovují názor, že politika je špinavost, které se musí slušný člověk vyhýbat. A nakonec reagují tak, že se dobrovolně vzdávají i toho jediného svého reálného demokratického práva, účastnit se voleb do všech typů zastupitelských sborů. Nemohou se potom divit, že máme zastupitelstva a parlament, vládu a presidenta takové jací jsou a zákonodárství a exekutivu, která neslouží občanovi a státu (věcem veřejným), ale slouží úzké petrifikované partě partajních funkcionářů z povolání, a kmotrům parlamentních partají, k rozkrádání veřejných peněz. Peněz, vysátých daněmi většinou z příjmů zaměstnanců a malých podnikatelů a z DPH, kterou většinou platí titíž drobní daňoví poplatníci.     

Příčinu vidím v (záměrně pěstované) politické nevzdělanosti občanů. Pod politikou se chápe jen činnost politických stran, které jsou povolány k tomu, aby formovaly politické koncepce a svou činností je realizovaly v zákonech a exekutivě. Občanská hnutí a jejich politické aktivity nejsou vítány a jsou prohlašovány za „hlas ulice“, který „ruší“ fungování té „jedině správné“ zastupitelské demokracie politických stran. Tento názor prosazuje zejména dnešní president Klaus. Nahrál mu v tom i ten minulý, Václav Havel, který občanské aktivity nazval „nepolitickou politikou“. Což je nesmysl, protože jakákoli politika, tj. každá společenská aktivita občanů, je(!) politikou.

Hlavní nedorozumění je v tom, že se pletou pojmy politika s politikaření partají (které otec moderního liberalismu Ludwig Mises nazývá die Interessenparteien – zájmové partaje). Tyto partaje a jejich funkcionáři nehledí na politiku jako na službu svému zaměstnavateli - občanovi, který je za to (celkem slušně) platí, ale jako na své soukromé podnikání, které jim musí zabezpečit vysoké platy a vedlejší nepřiznané zisky z korupce a spekulativního „nevěrného“ hospodaření se svěřeným veřejným majetkem. 

Ještě smutnější je, že v tom nemají jasno ani uznávaní žurnalisté a publicisté. Dnes jsem shlédl na TV PRIMA,  ve Faktech Barbory Tachecí její rozhovor s šéfem Konfederace odborů Zavadilem. Paní Barbora, jejíchž postojů si zpravidla vážím, vytýkala odborům, že se „pletou do politiky(!)“, a proč se tedy nepřetransformují na politickou stranu. Asi by si představovala, že odbory by měly kopírovat postavení odborů a všech možných zájmových svazů z dob komunistické Národní fronty, jako "převodových pák politiky strany“. Starat se jen o své „nepolitické“ skupinové koníčky – rekreaci a kulturní akce, králíky, rybaření, filatelii atd. a politiku přenechat „straně“. Dříve jediné, socialistickou ústavou dané „rodné“ KSČ, dnes Interessenpartajím vládní koalice a jejich dnešním „politbyrům“!

Čím se liší dnešní „politikové z povolání“ od funkcionářů režimu KSČ? Nepodstatně. Partě komunistických funkcionářů z povolání - aparátníkům, zvláště v konečné fázi husákovské normalizace již vůbec nešlo o marxismus a budování spravedlivé socialistické společnosti, ale jen o privilegované postavení ve společnosti a o dobré bydlo „se Sovětským svazem na věčné časy“. Úplně stejné typy „chytráků“ se dnes převlékli na demokraty s plnou hubou dávno vyčpělých hesel o svobodě a posvátnosti soukromého vlastnictví, ale jejichž jediným zájmem je jejich svoboda: za málo „práce“ si nahrabat a zprivatizovat (= ukrást) co největší podíl z národní důchodu a národního majetku. 

V této situaci by největší chybou nespokojených občanů bylo, kdyby se rozhodli politice vyhýbat a přenechat volné pole prospěchářské vrstvě profesionálních politiků a jejich skrytých chlebodárců - kmotrů. Každý nespokojený občan by se měl, co nejaktivněji, zapojit do politiky na úrovni, na kterou může dosáhnout. Požadovat transparentnost činnosti zastupitelských orgánů a státní správy, požadovat vysvětlení, protestovat, předkládat alternativní návrhy atd.  Existující zákony mu k tomu dávají mnoho možností, které však nejsou využívány nebo je státní instituce vědomě nedodržují.

Dnes u nás existuje již mnoho občanských hnutí, která se o takové aktivity snaží. Jejich slabostí je jejich roztříštěnost, která nedává podmínky pro dostatečný tlak na státní instituce. Nejnovějším pokusem o sjednocení neparlamentní politické opozice je akce, s níž moji čtenáři mohou seznámit na webové adrese:   

http://wvw.zmenpolitiku.cz/petice/110/petice-za-zahaieni-transformace-ceske-republiky/