Pravicová vládní koalice v krizi důvěry

Se škodolibým uspokojením prožívám „konec dějin“, který na konci 20. století ohlašoval tehdy populární americký „vědec“ Francis Fukuyama. Předpovídal, že po spontánním rozpadu sovětské supervelmoci a říše stalinistických satelitních režimů zavládne na planetě univerzální politický a ekonomický řád, určovaný jedinou světovou supervelmoci – PAX AMERICANA.

Že v celém světě zavládne nejlepší možný americký typ buržoasní demokracie a ekonomiky, ovládaný poolem největších světových bank a jich poslušných politiků. Škodolibý mohu být proto, že jsem již tehdy Fukuyamu označil za konjunkturálního „vědce“, odkojeného americkou empirickou sociologií, který se chce zavděčit svým chlebodárcům.         

Globalizovaná planeta se již desítky let zmítá v  nejrůznějších globálních i lokálních krizích, se kterými si G9, USA a NATO, Evropská unie, Světová banka, Mezinárodní měnový fond a různé mezinárodní komise a fóra nedovedou poradit. Výsledkem je zrychlování globálního ničení životního prostředí, mezistátní a občanské války, zrychlování inflace, růst chudoby a nezaměstnanosti, závratné zadlužování veřejných rozpočtů, revolty a terorismus, extremismus ideologický, etnický, náboženský, atd. To vše doprovázené závratným růstem bohatství stále se ztenčující kosmopolitní vrstvy dolarových miliardářů. Tento vývoj má symptomy, které v minulosti vždy předcházely revolučnímu výbuch zbídačované většiny populace. Výbuchu, kterým byl nastolen nový řád, ale vždy za cenu obrovského utrpení, vraždění lidí a ničení hmotných a kulturních statků. K rozkladu velkých kultur a říší došlo vždy potom, co ovládly rozsáhlá cizí území a národy. Kořisti a důchodů z podrobených zemí se vždy zmocňuje bezohledně vládnoucí politická, majetková a vojenská vrstva, jejíž bohatství a tím i moc závratně rostou. Dříve svobodní obyvatelé, občané státu, rolníci, řemeslníci a obchodníci nemohou konkurovat práci otroků, ani levnému zboží z kolonií a stávají se chudinou, závislou na vládnoucí moci oligarchie. Ta se zbavuje morálních zábran, propadá poživačnému životu a nedbá o zájmy státu jako celku a své bohatství zvyšuje loupením veřejného majetku. Nespokojenost chudiny tlumí jejím uplácením podle hesla chléb a hry. Ničením státotvorné střední vrstvy sebevědomých občanů ztrácí základnu občanské armády, kterou nahrazuje armádou žoldnéřskou, většinou složenou z cizozemců. Takto „připravený“ stát upadá hospodářsky a mravně, upadá do občanských válek a ztrácí vojenskou převahu. Nakonec podléhá náporu méně civilizovaných, ale vitálních národů nebo občanské revoluci.

Musíme si položit otázku, zda dnešní lidstvo, tolikrát v minulosti poučené o škodlivosti třídních bojů a válek, ponechá takovému vývoji spontánní průběh, nebo je-li schopno včas a preventivně provést takové společenské změny, které by umožnily evoluční přechod k racionálnějšímu společenskému řádu. Již dnes si mnozí politologové a národohospodáři, ekologové, sociologové, psychologové, právníci, lékaři, přírodovědci a inženýři, kteří uvažují nekonvenčně a svobodně, uvědomují neudržitelnost dnešního stavu světa. A jsou také schopni nabídnout řešení, vedoucí k trvale udržitelnému, racionálnímu a harmonickému vývoji lidstva ve zdravém a příznivém životním prostředí. Překážkou takových řešení jsou nevzdělaní a amorální politici, soupeřící jen o maximální moc a osobní, skupinové a třídní výhody, vrstva nenasytných spekulantů a zbohatlíků a ideologové a předáci fundamentalistických hnutí (včetně náboženských).            

Do tohoto světového scénáře se zaslepeně a snaživě zařazuje i naše právě vládnoucí česká pravice. Základní společenskou strukturu si k tomu vytvořila a dále ji „zdokonaluje“ již dvacet roků od pádu komunismu v Evropě. V politickém systému prosadila parlamentní zastupitelskou demokracii. „Demokracii“ pro zájmové skupiny, které si říkají „politické strany“, kterým zákonem zajistila financování z veřejných rozpočtů a nezákonné financování z úplatků jejich klientů. V tzv. liberální tržní ekonomice umožnila privatizací národního majetku, fakticky jeho rozkradením, prvotní akumulaci kapitálu a jeho následující řádové zvyšování spekulativními operacemi, které umožňuje „vhodně“ tomu přizpůsobená legislativa. A pro ty, kteří při takovém „podnikání“ velmi volnou a neurčitou zákonnou mez překročí, vytvořila takové právní prostředí, které jim mnoho neuškodí. Při takovém státním hospodaření partajnických vlád (tzv. partokracie) nutně dochází k soustavnému překračování vládních rozpočtů a k rychle stoupajícímu zadlužování státu, které u nás již dosáhlo 40% ročního HDP státu a dále se zvyšuje. 

Není tedy divu, že na Českou republiku plně dopadají důsledky světové krize. Naše vlády, „pravé“ i „levé“, kolik jich od roku 1989 bylo, nemají žádnou státotvornou koncepci, ale jen „pravé“ nebo „levé“ partajní zájmy a oportunisticky plují po proudu světového vývoje (V+W: „ … po proudu někdy i bahno se hne“). Žádná z dosavadních vlád se nepokusila o definování koncepce směřování rozvoje ČR. Přestože ČR není „pupkem světa“, měla by mít svojí suverénní představu vnitřního a světového uspořádání a v jejím smyslu i pevnou vnitřní i mezinárodní politiku. U Klause to vyplývalo z jeho „světového názoru“, že jakékoli plánování je scestné, protože vše(!) vyřeší neviditelná ruka trhu (nikde však neříká, za jakou cenu!). U ostatních premiérů a vlád však šlo a jde o absolutní ignoranci, nekompetentnost, neodpovědnost, skupinový egoismus a lenost.   

Tak i dnešní rozhádaná koaliční vláda pana RNDr. Nečase, složená z ODS, oslabené vnitřními spory, z TOP 09, složené z přeběhlíků z ODS a KDU-ČSL a party exhibicionistů a prolhaných kariéristů z Věcí veřejných, omezila svůj obzor pouze na triviální řešení fiskálních problémů České republiky. Podle překonaných a neúspěšných vzorů Reagana a Thatcherové to chce udělat „pravicově“! Což znamená na účet drtivé většiny občanů a ve prospěch vládnoucí oligarchie. Vnitřní dopady světové krize jsou této vládě záminkou, aby pokračovala v laciném rozprodeji a zašantročování zbytků národního majetku a v demontáži zbytků „sociálního“ státu. Místo „uzavření kohoutků“ korupčního přelévání rozpočtových příjmů do předražených a zcela zbytečných státních a regionálních programů se vydala cestou restrikce a rušení výdajů na veřejné služby a ústavou zaručenou sociální politiku a plošného zvyšování nepřímých daní obyvatelstva. Cestou rozhodného odmítání principu zvýšené solidarity bohatých, založeného na progresivním zdanění příjmu fyzických osob, odstupňovanou DPH podle sociální potřebnosti (snížené zdanění základních potřeb a zvýšené zdanění přepychové a zbytné spotřeby) a vyššího zdanění zisku právnických osob. Při odmítání takové fiskální politiky se ohání vylhanými argumenty, že by vedla k odchodu investorů do jiných zemí, k podvázání růst ekonomiky a k růstu nezaměstnanosti u nás. Ve skutečnosti je to jen papouškování neoliberálních politických a ekonomických klišé, jejichž platnost nebyla prokázána a která se jen tradují v neoliberálním argumentačním slovníku. Že tyto argumenty jsou účelově lživé, dokazují všechny bohaté a vzorově demokratické skandinávské země a Švýcarsko, které by nám mohly být příkladem. Ty se však Nečasově vládě bezohledných hrabivců, spekulantů a korupčníků za vzor nehodí.        

Za této situace zbývá naším nespokojeným občanům jediné východisko. Vynutit si rozhodnými a masovými občanskými akcemi pád Nečasovy vlády a vypsání nových voleb do poslanecké sněmovny. Protože nespokojení občané nemají občanské organizace, které by mohly takové akce organizovat, měli by dnes v největší míře podporovat akce odborových svazů. Panu Klausovi („otci“ dnešního politického a ekonomického systému) se aktivita odborů samozřejmě nelíbí. Jejich stávky označuje za politické a káže odborům, že mají své aktivity omezovat jen na mzdové a pracovní problémy. Ano, dnešní aktivity odborů jsou politické! Ale pan Klaus, státník, politolog a národohospodář, mylně ztotožňuje politiku s partajnictvím. Ano, aktivit odborů jsou politikou, na jejíž tvorbě má právo se účastnit každý občan a každé občanské hnutí. Panu Klausovi vadí, že se tak děje mimo partaje, které si prostřednictvím parlamentu osobují právo, rozhodovat „o nás, bez nás“.

To, co se dnes děje, je neuvědomělým krokem k přímé demokracii. Občané se snaží prosadit svojí vůli přímo, přes hlavy zdiskreditované sněmovny, která se dnes „těší“ nedůvěře 90% občanů.

Zde chci připomenout úvod Deklarace nezávislosti Spojených států, která první definovala základní princip moderní demokracie, ke které se hlásíme:

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vlád­nou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenu takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Podaří-li se donutit Nečasovu vládu k odchodu a vyvolat předčasné volby, potom bude třeba využít zkušeností z minulých voleb a ještě důsledněji a masově využít volební taktiky křížkování. Důslednou eliminaci všech dobře známých nepřátel lidu ze všech(!) velkých politických stran. Problémem je neexistence důvěryhodných neparlamentních stran. Jak ukázala čerstvá zkušenost s Věcmi veřejnými, nelze věřit žádné nové straně s marketingově atraktivním (tj. účelově vylhaným) programem. Proto bude třeba ve volebních obvodech organizovat občanské předvolební akce, na kterých by vznikly nomenklatury nepřijatelných zdiskreditovaných kandidátů a ty pak nemilosrdně a jednotně vykřížkovat.

Potom zbývá jen doufat, že mezi zvolenými poslanci se přece jen najde určité množství slušných lidí, kteří šli do stran z idealismu budovat prosperující demokratický a právní stát a kterým se snad podaří vytvořit parlament s upřímnou ambicí tyto snahy v praxi prosadit.