Pravicová konformita

Následující text jsem napsal v roce 2007, ale nikdo mi jej nepřijal k publikování. Vracím se k němu nyní, když vyplavala na povrch špína udavačství, našimi pravicovými „intelektuály“ velebeného Milana Kundery, kterého jsem v roce 2007 mezi jinými zmiňoval. 

V meziválečné době, až do proniknutí věrohodných zpráv o politických procesech inscenovaných Stalinem v SSSR, patřilo k dobrému vkusu intelektuálů Ameriky, Evropy i Československa, že se hlásili k politické levici. Nebudu zde vyjmenovávat všechny ty naše vynikající avantgardní spisovatele a básníky, hudebníky, výtvarníky a divadelníky, novináře a kritiky, pro které to platí. Jen menšina, a obvykle méně umělecky kvalitní a méně myšlenkově bohatá, často nábožensky a jinak idealisticky orientovaná, se v tvorbě a politicky hlásila ke konzervativní pravici, zatímco krajní pravice zacházela až k militantnímu nacionalismu a fašismu. Kdo důkladněji studoval politický vývoj prvních presidentů ČSR ví, že
T.G. Masaryk i Edvard Beneš se považovali za levicově orientované politiky, stojící v opozici proti konservativní pravici. Tím nechci tvrdit, že souhlasili s marxismem a komunismem, ale jen upozornit, že byli spřízněni s idejemi amerických liberálních a levicových kruhů kolem Wilsona a Roosevelta. 

Teprve moskevské politické procesy v průběhu 30. let zbavily většinu soudných intelektuálů v celém světě posledních iluzí o politickém režimu v SSSR a způsobili jejich odklon od všech projevů jeho tolerance a podpory.

Dnes mezi českými inteligenty patří k dobrému tónu být pravicový a k tomu nekompromisně antikomunistický. Že se k pravici hlásí podnikatelská střední vrstva, není žádným překvapením. Podnikavý individualistický měšťák má jen jedno měřítko a jen jeden zájem. Bezohledně maximalizovat svůj majetek a zisk. A to mu nejlépe zaručuje tzv. občanská (rozuměj buržoazní) demokracie a maximální ekonomický a právní liberalismus. Proto podnikatelé horují pro zastupitelskou demokracii, kterou prohlašují za jedinou pravou demokracii bez přívlastků, ale která je ve skutečnosti demokracií pro jejich třídu, tedy demokracií buržoasní (podobně jako byla otrokářská demokracie v antickém Řecku). V takovém režimu fakticky nemůže fungovat ani proklamovaná rovnost příležitostí, ani rovnost před zákonem, protože vládnoucí třída disponuje mocenskými a ekonomickými nástroji, kterými si politickou a ekonomickou moc trvale udržuje (při krajním ohrožení své moci opuštěním demokracie a použitím krajního teroru: fašismu, nacismu, vojenských diktatur a politických vražd – Výmarské Německo, Mussoliniho Itálie, Frankovo Španělsko, Pinochetovo Chile atd.). 

Vrstva inteligence, pokud současně nepatří i k vrstvě podnikatelské (lékaři, advokáti, producenti atd.), takové jednoznačné pohnutky nemá a přesto se dnes hlásí k  neokonzervativní pravici. Zde je nutno se ptát: Proč?

Bolševici inteligenci, humanitní zejména, nikdy nedůvěřovali a prohlašovali ji za kolísající společenskou vrstvu, která snadno a často „mění prapor“. Dělá to proto, že nemá jednoznačně definovaný třídní zájem, ale pouze dílčí zájmy skupinové, které mohou být realizovány v každém třídním režimu. Těmito zájmy jsou: osvobození od fyzické a každodenní stereotypní práce a společensky nadprůměrný životní standard. Inteligence se také nestydí „měnit prapor“, protože to umí vždy nějak „eticky“ zdůvodnit sobě i celé společnosti. Ze starších takových intelektuálních aktérů 50. let, dnes již ze světa nebo jen z české scény odešlých, můžeme uvést jména Pelikán, Liehm, Kohout, Kundera, Hejzlar. Z mladších aktérů let normalizačních jména Štětina, Komárek, John, Měšťan, Schwarz, Ševčík, Mejstřík, ale i Vladimír Dlouhý, CSc a dokonce i Václav Klaus, CSc. V dnešní situaci se všem konjunkturálně pravicovým intelektuálům velmi hodí výmluva o znechucení socialismem sovětského typu. 

Nejsnazší pozici mají dnešní radikální pravicoví mládežníci (Mladí konzervativci nebo LiRA), kterým před rokem 1989 ještě teklo mléko po bradě a tudíž nestihli vyprodukovat žádné kompromitující veřejné projevy. Jejich rozhodné pravičáctví vyplývá nejen z toho, že se dnes v lepších kruzích prostě nosí, ale i z toho, že byli záměrně indoktrinováni pravicovým prostředím dnešního režimu. Prostředím, vytvářeným buržoasní politickou elitou a jí placenými intelektuály, charakterizovanými výše.

Ale ani tito mládežníci nejsou bez viny. Každý opravdový a zvláště mladý inteligent by měl vždy nedůvěřovat oficiální a konvenční ideologii, ale budovat si svůj vlastní obraz světa studiem původních pramenů a zejména oficiálně a konvenčně odmítaných odlišných názorů. Tak to úspěšně dělala moje generace v dobách komunistické cenzury a omezování přístupu k informacím z nekomunistického světa. Dnešní mladá inteligence má přístup k informacím výrazně snazší, i když také ne vždy k úplným a nezkresleným. A měla by hotové názory a doporučované postoje, které jsou ji nabízeny, přijímat vždy velmi skepticky a kriticky. Až také ona jednou opožděně „prohlédne“, bude si muset také hledat výmluvy, proč někomu „sedla na lep“.   

Když se konjunkturalisticky chová nějaký nenadaný a parazitující „intelektuál“, je to lidsky pochopitelné, protože se přirozeně snaží zajistit si co nejsnáze žádoucí životní standard, a jeho chování nikoho soudného nemůže překvapit. Mne však velmi mrzí umanutá zaslepenost mnoha inteligentů, lidí nadaných a úspěšných ve svých specializovaných oborech, kteří nekriticky přijímají a papouškuji módní ideologická a politická klišé a zaujímají postoje, které jim nabízí režimní propaganda. Oč je pak jejich chování lepší, něž byla nepochopitelná zaslepenost kdysi obdivované německé inteligence, která dlouho freneticky jásala při zvrhlých politických projevech Hitlera nebo Goebelse?  A která si až na ruinách slibované tisícileté velkoněmecké říše začala uvědomovat, jak intelektuálně selhala a že na těchto koncích nese spoluvinu.

Skutečný inteligent nemůže být jenom odborníkem ve svém oboru a resignovat na vlastní informovaný a občansky odpovědný postoj ke společenskému dění. Když to udělá, staví se do pozice omezence,  fachidiota, jak říkají Němci. Aby k tomu nedocházelo, měly by být na všech stupních školství vyučovány občanské nauky, historie, filosofie a politologie. Nikoli však jednostranně ideologicky „filtrované“, ale poskytující studentům nejúplnější informace o všech hlavních světových názorových proudech a soustavách. V tomto směru bylo naše bývalé socialistické školství lepší než to dnešní. I na středních školách, ale hlavně na všech vysokých školách byl povinným předmětem dnes zavrhovaný marxismus. Kdo jej absolvoval ví, že marxismus se hlásil ke třem zdrojům své ideologie: německé klasické filosofii (Kant, Hegel, Feuerbach), klasické anglické politické ekonomii (Smith, Ricardo) a francouzskému utopickému socialismu (Fourier, Saint-Simon). Tak tento školní předmět vyučoval základům filosofie, politické ekonomie a historie společenských řádů. Pochopitelně se nejvíce věnoval výkladu filosofie dialektického materialismu, politické ekonomie podle Marxova Kapitálu, historického materialismu a „vědeckého“ komunismu. Současně však bylo v osnovách i seznámení s hlavními nemarxistickými teoriemi a jejich kritika. Tak každý absolvent vysoké školy mohl získat základní znalosti společenských věd a záleželo jen na něm, jak si je vlastním studiem doplní, jak jim více nebo méně uvěří a jak je využije ve své životní praxi. Naše dnešní vysoké školy takové ucelené základní vzdělání ve společenských vědách neposkytují a jen je nedokonale suplují fakultativním výběrem izolovaných témat z humanitních oborů, včetně teologie. Z těchto příčin přirozeně vyplývá desorientace mladé inteligence, nevyzbrojené seriozními znalostmi, která pak podléhá ve svých politických i profesionálních aktivitách ideologickým a politickým kampaním a desinformacím, které jsou generovány politicky a mocensky řízenými subjekty. A tak je vlastně režimem snadno manipulována, aniž si to uvědomuje a myslí si, že se rozhoduje svobodně. 

Jsem si úplně vědom, že za toto své mentorování nesklidím ani pochvalu, ani se nedočkám rychlého porozumění těch, kterým je adresováno. Ale bude mi dostatečnou odměnou, jestli je přiměji alespoň k tomu, aby se po přečtení těchto řádků zamysleli nad svými názory a společenskými postoji a udělali si pro sebe jakýkoli uvážlivý závěr. A zejména bych si to přál u nejmladší generace naší inteligence, které jsem tyto řádky hlavně adresoval. 

 13.10.2008