Postmoderní Babylo

Starý Zákon Židů praví, že když pýcha a rozmařilost vladařů a boháčů starověkého Babylonu neznala hranic a chtěli se stavbou věže vyrovnat bohu, zabránil jim v tom Jehova zmatením jazyků.    

Dnešní doba, někdy nazývaná postmoderní, je rozmařilostí a pýchou boháčů podobná Babylonu. Jejich pýše však dnes přistřihuje křidélka světová krize. Není to jen krize finanční a ekonomická, ale všeobecná krize světa, kulturní, morální, politická a ekologická. Dnešní mudrcové, tak jako spisovatelé Starého Zákona, hledají její příčiny a také návody, jak z ní vybřednout. Jejich duševní výpotky jsou vesměs postmoderní, avšak od mudrce k mudrcovi naprosto si protiřečící. Zdá se, že i dnes Jehova trestá lidstvo zmatením jazyků.       

„Světový“ ekonomický guru, český president Václav Klaus, cestuje za naše peníze po světě a dělá nám tam ostudu výroky, které se příčí nejen názorům světově uznávaných osobností a institucí, ale i zdravému rozumu a obecné lidské morálce. Tvrdošíjně hlásá samospasitelnost a veškerý život lidstva určujících, samoregulačních účinků zcela liberalizovaného obchodování se všemi statky. Také tvrdí, že příčinou dnešní krize je šíření a uplatňování levicových ekonomických teorií a striktně odmítá jakékoli kroky vlád a mezinárodních institucí směřující k regulaci trhů, fiskálních a monetárních politik a bank všeobecně.      

Naštěstí nám naše media přinášejí i názory jiných expertů, kteří nejsou zatíženi neoliberální sklerózou našeho presidenta a interpretují situaci povolaněji a racionálně. Například v HN z 6. října o nutnosti regulace pojednává známý ekonomický komentátor Jan Macháček a připomíná nastartování světové finanční krize krachem banky Lehman Brothers 15. září 2008. 7. října se, opět v HN, vyslovuje pro regulaci Jean Pisani-Ferry, s odvoláním na Paula Volckera, poradce presidenta Obamy a někdejšího presidenta Fed, a říká, že jedině zavedením regulace se lze vyhnout dalším krizím. 8. října referovaly HN, že EU hodlá zavést od příštího roku bankovní daň, která by měla vytvářet rezervy na budoucí záchranu krachujících bank, ale také o tom, že Klausem inspirovaná česká vláda je proti. Zajímavé je srovnání s dřívější zprávou HN z 5. října, že velmoc světového bankovnictví – Švýcarsko - nejenže souhlasí s regulací bank podle dohody z Basileje III, ale chce dokonce být na své banky dvakrát přísnější! 

Dalším projevem názorových zmatků je také letošní Havlovo Forum 2000. HN 11. října přinesly Havlův proslov, kterým Forum zahájil. Havel tentokrát zaměřil konferenci na udržitelnost existence lidstva a na ochranu životního prostředí na naší planetě.  Jak je mu vlastní, vidí všechny problémy a jejich řešení brýlemi intelektuálského idealismu. Za prvotní příčinu negativního vývoje označuje ateismus a pýchu dnešní západní civilizace. Odhodlal se také vyslovit názor na příčiny dnešní světové finanční a ekonomické krize, která ještě zdaleka neskončila, jak se domnívá. Konkrétně kritizovat ideu fungující tržní ekonomiky podle neoliberálních ekonomů. Doslova řekl: „I velmi fundamentalističtí ekonomové, kteří – jako intimní důvěrníci pravdy – byli skálopevně přesvědčeni, že neviditelná ruka trhu ví, co dělá, museli najednou doznat, že se této ruce nemohou než divit“. V úvodu svého proslovu kritizuje společnost, která  propadla chtíči maximálního konzumu a – : „ … která ztratila vztah k nekonečnu a věčnosti. Proto má u ní vždy převahu zisk krátkodobý před ziskem dlouhodobým“. Ve svém nevyléčitelném idealismu a naivitě není Havel schopen nebo ochoten připustit, že cesta k nápravě věcí obecných vede pouze přes zásadní reformaci kapitalismu jako společenského a ekonomického řádu, jehož základním zákonem je okamžitý a maximální zisk bez jakýchkoli ohledů.                   

Hodný pozornosti je text HN z 1. října od účastníka Fora 2000, polského sociologa Zygmunta Baumana – Předvídání nepředvídatelného. Poukazuje na to, že liché jsou domněnky pyšných ekonomů a matematiků, že vývoj lidské společnosti (třeba ekonomiky) lze s použitím jejich teorií a supervýkonných počítačů předpovídat. Důkazem toho je nejistota v předvídání počasí. Světová atmosféra se řídí objektivními přírodními zákony, které do značné míry známe, ale také neznámými náhodnými vnějšími vlivy z kosmu, které do výpočtů vstupují. Proto ani nejvýkonnější počítače a nejpropracovanější výpočetní programy nejsou schopné dát spolehlivou předpověď ani na tři dny do budoucna. A pro fungování lidské společnosti nejenže neplatí žádné objektivní zákony, ale rušivé vlivy mají z velké části původ zcela subjektivní a „statisticky“ náhodný, takže jakékoli spolehlivé výpočty jsou nemožné. Já jsem tento názor zastával již v roce 1989, v polemice o socialistickém plánování v Rudém Právu.           

Dalším „hitem“ postmoderního blázince je možnost monetární světové války. Ačkoli dosud měli zatvrzelí neoliberálové plnou hubu úplné liberalizace světového hospodářství, dnes hospodářsky nejsilnější státy světa hodlají chránit a povzbuzovat své kulhající a zadlužené ekonomiky monetárními manipulacemi. Tyto státy si dosud žily „nad poměry“ tím, že ovládáním světových trhů komodit i peněz vysávaly ekonomiky nerozvinutých zemí. Dnes je situace podstatně jiná. Do „velkého světa“ byznysu vstoupily Čína, Indie, Brazílie i Turecko a tvrdě dosavadním hegemonům konkurují. O tom píše další účastník Fora 2000, americký politolog Fareed Zakaria, v článku HN z 8. října – Země vycházející moci. Dosud „vládnoucí“ země reagují tím, že požadují revalvaci měn v „nových“ zemích nebo chtějí devalvovat měny své. To však neřeší jádro problému. „Nové“ ekonomiky využívají výhodu levné a bezprávné pracovní síly a proto mohou být tak nebezpečně konkurenčně silné. Je zde možné jiné řešení, o kterém dnes nikdo nemluví. Cestou k trvalému světovému pořádku je pozvednutí životního standardu zaměstnanců ve všech zemích na srovnatelnou úroveň. Vyspělé země by měly nutit země „rozvojové“, aby uzákonily pracovní a mzdové podmínky ve svých zemích na úrovni standardů zemí vyspělých. To ale může znamenat i snížení dosud obvyklých standardů ve vyspělých zemích. Aby tyto změny byly sociálně přijatelné, je současně nutno ve všech zemích, vyspělých i rozvojových, změnit rozdělování společenského produktu výrazně ve prospěch pracovní síly na vrub zisku z kapitálu.

Pozoruhodný je názor Evy Svobodové, generální ředitelky Asociace malých a středních podniků a živnostníků České republiky z HN 11. října. Tím, že nejásá nad politikou pravicové vlády Nečase, Kalouska (a Johna), kteří zjednodušili své metody a cíle na bezohledné „ořezávání“ veřejných výdajů a příjmů chudších občanů republiky, zatímco na příjmy bohatých nesahají. Tuto politiku by měli podnikatelé – zpravidla ti bohatší – schvalovat. Kupodivu jejich představitelka tak nečiní. Kritizuje vládu, že tato zjednodušená a omezeně utilitární opatření neřeší uzdravení naší ekonomiky. Kritizuje absenci strategické prorůstové koncepce dnešní vlády „rozpočtové odpovědnost“ (cha cha!), a požaduje takový, alespoň pětiletý program, který by pro podnikání vytvořil stabilnější prostředí. Bez toho je tato vláda vládou hrobařů rozvoje České republiky a lze se jen těšit, že bude smetena ze scény ještě před koncem svého mandátu.

Na závěr bych chtěl čtenářům, kteří dočetli blog až sem, doporučit k přečtení dvě útlé knihy, které velmi výstižně podávají obraz postmoderního Babylonu dvacátého a jednadvacátého století.

Patrik Ouředník – EUROPEANA, Paseka 2001

Autor nar. 1957, od r. 1985 žije a publikuje v Paříži

Stanislav Reiniš – Dvě věty znuděné jeptišky, FAUN 1999

Autor nar. 1931, lékař a spisovatel, Akkra, Toronto, Waterloo-Ontario. Nyní UK Praha