Naši zásadoví demokraté - generálové po bitvě

Naše media již řadu dnů omílají otázku, zda historik Jiří Pernes může být novým šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů. Důvodem je to (a to byla skutečně jeho chyba), že ve svém životopisu výslovně neuvedl, že v době komunistického režimu absolvoval tzv. Večerní univerzitu marxismu-leninismu - VUML.

Naši dnešní zásadoví demokraté a antikomunisté, kteří před rokem 1989 byli většinou ještě v dětském nebo pubertálním věku, si osobují právo kritizovat celou starší generaci, že celá nepřešla do disentu a tím vlastně zbaběle kolaborovala s totalitním režimem. 

Náš národ nežil v té době poprvé v nesvobodě. Byla doba temna v 17. století, metternichovská a bachovská reakce, nacistický Protektorát a naposledy komunistická diktatura. Náš maličký národ vše přežil jen tak, že navenek se utlačovatelům poddal, ale doma si zachovával vlastní víru a staral se o snesitelný život své rodiny a zachování národní identity.

Naši dnešní „zásadoví“ demokraté a mravokárci (lacině zásadoví, protože podobným zkouškám nebyli vystaveni) by vždy asi hrdinně a marně bojovali, až do sebezničení. Po Bílé hoře by všichni emigrovali (navždy, jako Moravští Bratří) nebo by vedli nekončící selskou válku až do vymření v následujícím hladomoru. Za Metternicha a Bacha by vedli „úspěšné“ revoluce jako v roce 1848. V době Mnichova by, opuštěni měšťáckým Západem, sami válčili s Hitlerem a dopadli by jako Poláci a Praha jako Varšava. Za Protektorátu by všichni byli odbojáři a nacisté by celý národ vyvezli na Východ a zplynovali jako Židy. Za komunistů by všichni odešli do podzemí nebo vše sabotovali a uvrhli Československo do bídy, stejné jako v SSSR nebo Rumunsku. A v roce 1968 by vypověděli válku největší armádě světa a způsobili včlenění naši republiky do SSSR.

Pro rozhodující většinu slušných občanů ČSSR nebyla jiná rozumná cesta, než pasivní soužití s režimem a domácí výchova dětí v národním a demokratickém duchu. Neomluvitelná byla jenom aktivní kolaborace s režimem a honorovaná účast na jeho nezákonnostech. Stejně jako dnes, musel i tehdy každý zaměstnanec, a zvláště specialista nebo vedoucí, splňovat kvalifikační požadavky zaměstnavatele. U těch posledních se vyžadovala také znalost marxismu-leninismu. Proto byl povinným předmětem na středních i vysokých školách. Každý absolvent těchto škol se proto nutně „provinil“ stejně jako pan Pernes. A vědečtí specialisté s akademickými tituly CSc nebo DrSc museli mít patřičně kladný kádrový posudek a také znovu složit důkladnou zkoušku z marxismu-leninismu. Včetně takových demokratů a antikomunistů jako jsou pánové Václav Klaus nebo jeho souputníci Vladimír Dlouhý a Karel Dyba, nebo jako dnešní veleliberálové Schwarz a Šefčík z Liberálního institutu a VŠE (kde M-L dokonce vyučovali). Za komunistů, stejně jako dnes, se časem kvalifikační požadavky na odborníky a vedoucí zaměstnance zvyšovaly a u některých se požadovalo absolvování Večerní univerzity M-L. VUML nebyla speciální školou pro aktivisty a komisaře režimu, ale vyučovala filosofii, ekonomii, vědecký komunismus a historii KSČ. Samozřejmě, že vše tendenčně v duchu marxistické ideologie. Ale současně se přednášelo i o nemarxistických koncepcích v těchto disciplínách, takže se posluchači seznamovali (i když omezeně) s celou historií filosofie, s nemarxistickými ekonomickými teoriemi, se základy politologie a s politickou historií.

VUML jsem absolvoval i já a nepovažuji to za žádnou hanbu, ani škodu. Bylo to již v 80. gorbačovských létech a tak jsme často, jako posluchači, přiváděli do rozpaků přednášející svými „revizionistickými“ názory a dotazy. A při pivu po přednáškách jsme si říkali 2. ideologické centrum KSČ a já osobně jsem se hrdě prohlašoval za Dr. večerního marxismu.