Koncepce přímé demokracie - Volby 2009 III

Seriál k volbám 2009 – díl III. Ve dvacátém roce po společenském převratu od totalitní vlády k parlamentní demokracii je většina občanů ČR opět nespokojena s právě vládnoucím režimem.

Skutečnost je na hony vzdálená slibům, které na samém počátku prezentovali demiurg převratu a popřevratový president Václav Havel a ideolog restaurace čs. kapitalismu, předseda ODS, premiér a dnešní president ČR Václav Klaus. Nedošlo ani ke vzestupu blahobytu pro všechny, ani se občanům nedostalo reálného podílu na vládě. Výsledkem je všeobecná nedůvěra k institucím státní moci a občanská pasivita. Podle průzkumů veřejného mínění dnes až 40% občanů považuje současný režim za horší než bývalý a volební preference Komunistické strany Čech a Moravy stále kmitají mezi 10 a 20%.  Ani ti, kteří ještě zůstávají k dnešnímu režimu loajální, jej nepovažují za plně funkční a efektivní a navrhují jeho různé korekce, až po změnu dnešní ústavy. I ODS, donedávna nejsilnější parlamentní strana, navrhuje změnu volebního systému do sněmovny s „prémiovými“ mandáty pro vítěze voleb a také přímou volbu presidenta republiky.Se snahami změnit volební systém je možno souhlasit, ale problém optimální formy demokracie, plně odpovídající podmínkám dnešního světa, je třeba řešit mnohem hlouběji a odvážněji. Parlamentní demokracie, zejména taková, jaká je praktikována u nás, je překonaná, protože nezaručuje efektivní všestranný rozvoj státu v zájmu všech jeho občanů, ale umožňuje prosazování skupinových zájmů, které jsou v rozporu se zájmy občanské společnosti jako celku (marxista by napsal: „prosazování třídních zájmů“, ale to by neprošlo redakční cenzurou).   Jen občas a nesměle se ozývají hlasy, požadující více přímého podílu občanů na výkonu vlády. Nesmělé proto, že v této republice, která má v ústavě institut přímého výkonu vůle lidu, se od jejího vzniku nepodařilo toto právo vtělit do zákona. V tom se projevuje odpor poslanců (všech stran bez výjimky) proti omezení jejich všemocnosti ve prospěch kohokoli jiného. Po všech zkušenostech s novodobou demokracií se však jako jedině správná cesta jejího zdokonalování jeví přibližování k demokracii přímé. Mluvím záměrně o přibližování, protože jako taková nebyla přímá demokracie dosud definována. Nelze totiž vidět pouze její očividné přednosti, ale je nutná i hluboká analýza jejího předpokládaného fungování v konkrétních podmínkách dnešní doby a očekávaného vývoje. Analýza nepochybně odhalí i kritická místa, která bude nutno překonat. Taková přímá demokracie se nesmí stát tyranií většiny, před jakou varoval již Tocqueville.  Porovnání demokracie ZASTUPITELSKÉ a přímé 1.      Ve vyspělém světě dnes převládá zastupitelská demokracie parlamentní. Její praktické uplatňování se v různých demokraciích režimech v jednotlivostech liší, ale přesto se vyznačuje následujícími společnými rysy:a)      Politický systém je stanoven ústavou, základním zákonem, který přijímá parlament ústavní většinou.b)      Ústava vyhlašuje všechna obecně uznávaná občanská a lidská práva, shodně pro všechny občany.c)      Všichni občané mají přímé a rovné volební aktivní i pasivní právo do místních i vyšších zastupitelských orgánu. Někde též všichni občané volí přímo státního presidenta a rozhodují o zásadních otázkách v referendech, což lze již považovat za prvky demokracie přímé.d)      Státní moc je rozdělena mezi tři nezávislé moci: zákonodárnou, výkonnou a soudní.Uveďme však hned některé podstatné nedokonalosti této formy demokracie.      ad a)  Ústava, byť pod pláštíkem vzletných slov o rovnosti občanů, vždy zabezpečuje
                  politickou nadvládu té společenské vrstvy, která ji formulovala.                                  (Literatura: Miloš Krejčí – Deklarace nezávislosti a Ústava USA – Otakar II /
                  Praha 2000).       ad b)  Práva jsou ústavou sice deklarována, ale možnost jejich využívání je závislá na
                  společenském postavení každého z občanů, které je nerovné, takže ani využívání
                 práv nemůže být rovné.                  V Listině základních lidských práv a svobod, dnes mezinárodně akceptované,
                 chybí právo každého člověka na spravedlivý podíl ze společenského produktu,
                  který by mu zaručoval důstojnou hmotnou i duchovní  existenci.           ad c) V zastupitelské demokracii se systémem politických stran je svoboda volby
                 omezena tím, že                      -  poslanecké kandidáty a jejich pořadí určují vedení politických stran, ve
                          kterých nefunguje vnitrostranická demokracie,                      - předvolební ovlivňování voličů prostřednictvím medií a nákladných
                          předvolebních kampaní je v rukou vládnoucí mocenské elity,                      -   v období mezi volbami nemají občané možnost ovlivňovat výkon moci, i když
                         je v rozporu s předvolebními sliby a evidentně ignoruje jejich zájmy a vůli.      ad d)  Ústavní rozdělení státní moci dnes již není dostatečné pro zaručení demokratické
                 vlády,  jak bude dále vysvětleno. 2.      Nyní přichází období, kdy se významné světové populační, kulturní a ekonomické regiony snaží emancipovat od globální nadvlády USA. Jmenujme Evropu, Japonsko, Čínu, Indii, Jihovýchodní Asii, islámské země a celou Střední a Jižní Ameriku. Všichni tito pretendenti účasti na řízení světového dění se hlásí k demokratické formě vlády, nikoli však shodné s jejím euro-americkým typem.       Kromě toho ve světě úspěšně fungovaly a fungují různé typy autoritativních
      demokracií, které vznikly v konkrétních historických a geopolitických podmínkách a
      které mají své oprávnění a potenciál pozitivního vývoje směrem k liberální
      demokracii. Obvykle jde o země a státy, ve kterých hospodářské podmínky a
      politická kultura nejsou zralé pro zavedení zastupitelské demokracie „západního“
      typu. Odstrašující zkušeností z šablonovitého a předčasného zavádění parlamentní
      demokracie a liberální ekonomiky je historie většiny afrických států po dekolonizaci,
      když se vývoj zvrhl k diktaturám a krvavým občanským válkám. V různé míře je
      tomu podobný i vývoj ve státech východní Evropy po pádu komunismu. Naproti tomu autoritativní režimy s formální demokracií v Jižní Koreji, Tajwanu, Malajsii, Singapuru a Chile, dnes i v Číně a Vietnamu, vykazovaly a vykazují pozitivní společenský rozvoj, který i politicky postupně spěje k liberální demokracii.  3. Buržoazní (dnes u nás eufemisticky zvaná „občanská“) parlamentní demokracie, jakou praktikují s menšími rozdíly USA a Západní Evropa, stále více vylučuje z rozhodování občana a voliče, jehož role se redukuje jen na občasné volební akty, před kterými je zkresleně informován o charakteru a programech politických stran a politiků, které má volit. Kritika společenských poměrů je potlačována monopolem informačních medií a redakční cenzurou nežádoucích názorů.     Na to občané reagují nedůvěrou k politickým reprezentantům a institucím a masovou neúčastí na volbách. Na křiklavé ignorování své vůle odpovídají drobnými i masovými projevy odporu a občanské neposlušnosti, v nejkrajnější formě přecházejícími až do násilných střetů se státní mocí (až do terorismu). 

4. „Odcizení“ občanů politice by řešila demokracie přímá (nebo alespoň
   přímější). Forma demokracie, která odstraňuje bariery mezi vůlí občanů a výkonem 
   mocí a která umožňuje prakticky uplatňovat vůli občanů každodenně a v místě, kraji a
   státu kde žijí.

           V tomto směru by se mohla i naše demokracie poučit od jinak často kritizovaných USA. Z přenesení většiny moci na jednotlivé státy, v soudnictví z porotního systému, z přímých voleb soudců a šerifů atd.             Příkladem evropského státu s fungujícími prvky přímé demokracie je Švýcarsko. Přímá demokracie je často nesprávně ztotožňována s používáním referend a plebiscitů. Bez argumentů se často namítá, že je realizovatelná pouze v malých komunitách, jakými v minulosti byly antické městské státy - polis. Argumentuje se též Tocquevillem, který ji nazýval tyranií  většiny. Hloušek a Kopeček (lit.1) ji démonizují představou, že by se stala „permanentním internetovým referendem“ o všem. Pravým důvodem odmítání přímé demokracie je však obava vládnoucí elity z účinné kontroly politické moci ze strany občanů a ze ztráty jejích politických a hospodářských privilegií.   Přesto existuje reálná cesta k přímé demokracii, kterou je soustavné uplatňování a rozšiřování systému subsidiarity v politickém systému a státní správě. Což znamená přenášení většiny rozhodovacích pravomocí na nejnižší možné stupně, nejblíže k místu jejich uplatňování. Centrálním institucím státu by měla zůstat pouze úloha tvorby ústavy a obecných základních zákonů (občanského, obchodního, branného, soudního a trestního řádu), funkce ústavního a nejvyššího soudu (včetně správního) a řízení resortů státní správy, státních financí a obchodu, zahraničních věcí a obrany (včetně vnitřní),  

Základní principy efektivní demokracie:

 Minimální stát          

      Minimální je zde chápáno čistě kvantitativně. To znamená, že státní správa má být početně co nejúspornější a ekonomicky co nejefektivnější.  Proto musí disponovat odborně a morálně vysoce kompetentními úředníky a musí být řízena manažerskými metodami a být ekonomicky zainteresována  na minimalizaci nákladů a  maximalizaci vytvořené přidané hodnoty.

Silný stát                          Rozumí se silný v kompetencích nejen deklarovaných, ale reálně naplňovaných. Východiskem je koncepční, funkční a úsporná legislativa. Další podmínkou je kvalifikovaná, rychlá a důsledná exekutiva. Proto na státní úředníky musí být kladeny nejvyšší profesionální a morální nároky a požadována jejich vysoká osobní odpovědnost, jejichž protihodnotou musí být jejich odpovídající společenské postavení.  Maximum přímé demokracie      Výkonná moc a tvorba právních norem musí být maximálně decentralizována a vykonávána vždy na tom nejnižším možném institucionálním stupni státní moci a správy z hlediska jeho působnosti.

Volební systém

      Poslanci všech stupňů by měli být voleni vždy jen v jednomandátových volebních obvodech, aby byli osobně odpovědni svým voličům, kteří by je mohli během jejich mandátu odvolat, ztratí-li k ním důvěru. Tomu musí odpovídat i velikost volebních obvodů (nejlépe totožných s odpovídajícími obvody správními), aby taková kontrola byla možná a účinná. Referendum       musí být umožněno pro rozhodování o každé otázce, kterou bude stanovené kvorum voličů požadovat.

„Presidenti“

      (všech stupňů, přímo zvolení) musí mít reálnou výkonnou moc, která jim umožní účinně korigovat taková rozhodnutí zastupitelských sborů, která jsou motivována krátkodobým prospěchem omezených skupin občanů (např. presidentské veto, překonatelné pouze referendem).Uvědomělý a odpovědný občan      se musí stát rozhodujícím činitelem státní moci. Proto se mu musí péčí státu dostat nejlepšího možného vzdělání, přiměřeného jeho nadání a zájmu o ně. Zákony a jejich účinným výkonem musí být všem občanům zajištěn přístup ke všem informacím,  významným pro jejich rozhodování. Rovněž jim musí být umožněno publikovat v celostátně šířených mediích všechny názory (pouze s výjimkou těch, které jsou zákonem zakázány). Proto musí stát zřizovat veřejná zcela nezávislá celostátní a regionální media všech typů (noviny, rozhlas, televizi, internetové portály atd.), kontrolovaná pouze ústavně stanovenými orgány. Tyto orgány informační moci by se měly stát čtvrtým pilířem demokracie vedle dosavadních mocí: zákonodárné, výkonné a soudní.            Branná povinnost Obrana státu je povinností každého zdravého mužského občana, neoddělitelnou od jeho občanských práv. Vyhýbání se povinné vojenské službě musí být považováno za nanejvýš nemorální a musí být přísně trestáno, zejména dočasnou ztrátou občanských práv. Základní i opakovaný výcvik jsou povinné, podmínky stanoví sněmovna branným zákonem. Občané, podléhající branné povinnosti, tvoří domobranu (jako národní garda jako v USA, nebo milice ve Švýcarsku). Jádro armády, jeho vysoce specializované útvary, může být profesionální. Při tom jak profesionální armáda, tak domobrana musí být pod účinnou kontrolou civilních volených ústavních činitelů.  

Rovnost všech forem vlastnictví a jejich ochrana

Žádná forma vlastnictví nesmí být v důsledku jakýchkoli ideologických předsudků diskriminována ani negativně, ani pozitivně. Musí platit zásada rovné příležitosti. Životaschopnost a konkurenceschopnost musí prokázat každý podnikající subjekt ve svobodném soutěžení v plně liberálním tržním prostředí. Všechny formy vlastnictví musí požívat stejnou ochranu v zákonech a při jejich dodržování.

           Soudnictví

Musí být zaručena jeho nezávislost a spravedlnost. Všichni soudci musí být voleni zastupitelskými sbory a musí být odvolatelní na jejich návrh. Jejich práce musí být pod kontrolou soudcovských kolegií. Hlavním úkolem soudů je nalezení pravdy a vynesení spravedlivého rozsudku, který nesmí být nikdy v rozporu s mravností. Proto při rozhodování soudů musí mít vždy přednost právo přirozené před právem pozitivním, duch zákona před literou. Účast občanů, morálka a veřejné mínění by se měly uplatnit obnovením porotního systému u závažných trestných činů (podobně jako v USA) a zvýšením kvality laických senátů.