Kdo nemá argumenty, jen spílá

Přiznám se, že své blogy píšu záměrně bez servítků a bavím se tím, jak vyprovokuji ignoranty a fanatiky k tomu, aby mi spílali. Obvykle na jejich invektivy neodpovídám, protož většina pravidelných čtenářů mých blogů mi dává vysokou karmu a nesouhlasících je nejvýše 1%.

Tentokrát však chci reagovat na diskusi k mému blogu Růžové brýle NERVáka Kohouta.

Když tnu „do živého“ fanatické pravičáky, málo vzdělané a proto nekriticky věřící oficiální ideologii, tak se dočkám nadávek jako – pitomý dědek, stará struktura, husákovský manažer apod. Proto chci nyní reagovat na toho husákovského „manažera“. Pisatel, který mne tak pojmenoval, jako většina populace neví, co to manažer je. Já jsem o tom napsal knihu s titulem Management v Česku – iluze a realita , kterou v roce 2007 vydala Profess Consulting s.r.o. a kterou mu mohu doporučit k přečtení.

Manažer je povolání a nadání, které existuje a funguje nezávisle na společenském režimu. Je to schopnost organizovat a vést kolektivy lidí pro optimální realizaci konkrétního cíle. Je to profese podobná jako neurochirurg nebo kominík, kteří také operují nebo vymetají komíny bez ohledu na politický režim. A jsou odborníky buď lepšími, nebo horšími. Pokud jsou špatní, pak odborníky nejsou. Špatný manažer je nonsens – to není manažer, ale jen nepovolaný a škodlivý potentát.

Dnes mladší generace, která brala rozum až po převratu 1989, mnoha lidem nejrůznějších profesí vyčítá, že „sloužili“ komunistickému režimu, nebo že někteří dokonce absolvovali VUML, tehdy pro ně povinný. Ano, i já jsem pracoval v té době v průmyslu, snažil se co nejlépe vystudovat (červený inženýrský diplom), rozvíjet československou techniku a průmysl tak, abychom byli světově konkurenceschopní a zabezpečili dobrou životní úroveň našich národů. To nebyl kariérismus, ani služba režimu, ale úsilí, abychom nežili v takové bídě jako Rusové, Rumuni, Bulhaři nebo Mongolové a Korejci. Také se to dařilo a ČSR byla označována za Ameriku východního bloku. Sabotování hospodářství a pasivní rezistence tehdy nemělo smysl, dokud byl silný Chuščovův a Brežněvův SSSR. Odsoudili bychom naše národy k bídě, bez vyhlídky na blízký zvrat poměrů. Víme, jak dopadly pokusy v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 u nás. Převálcovaly nás tanky a slavné NATO nás nechalo na holičkách.  

Jedinou racionální cestou bylo rozkládání systému zevnitř. Teprve když rozklad neostalinského systému v SSSR dospěl až ke Gorbačovově perestrojce, bylo možno vystupovat proti normalizačnímu režimu i u nás. Já jsem v létech 1987 až 1989 publikoval v Hospodářských novinách, v Rudém Právu a v Elektrotechnickém obzoru řadu kritických článků o nutnosti ekonomických a politických změn, které tehdy již mohly projít cenzurou. Obvykle potom následovalo mé předvolání „na kobereček“ a šikanování na pracovišti (měl jsem zaražený služební postup a zastavené služební cesty na západ).                 

Listopadový převrat 1989 jsem očekával a uvítal a ihned jsem se zapojil do převratových dějů. Jezdil jsem s Občanským fórem radit stávkovým výborům na vysokých školách (ČVUT) a OF ve venkovských městech (Hodonín), jak se zbavit komunistického vedení. V mém „mateřském“ ČKD PRAHA jsem organizoval odvolání kapkovského generálního ředitele a volbu nového, podle tehdy ještě platného Zákona o státním podniku. Tak jsem se stal top-manažerem v ČKD a jedním ze zakladatelů Svazu průmyslu. Po „privatizaci“ ČKD mne Maroušek a spol., privatizátoři, kteří rychle dovedli ČKD k bankrotu, okamžitě vyhodili (po 35 létech práce pro firmu). Potom jsem až do důchodu úspěšně pracoval v manažerských funkcích ve vedení České spořitelny, ČEZ a nakonec jako jednatel Lomů Mořina.