Je náš president vůbec demokrat?

V sobotním PRÁVU jsem se dozvěděl z pera Alexandra Mitrofanova, že náš demokratický president a koryfej liberální ekonomie Klaus ve své čtvrteční proti-eurounijní přednášce v Bělehradě oslavoval francouzský předrevoluční politický absolutismus a ekonomický feudalismus.

Z Mitrofanova texu cituji:

Podle prezidenta se požadavky Evropské unie na její politický, sociální a eko­nomický systém odlišují od vize společnosti, o kterou jsme na počátku 90. let usilovali". „Chtěli jsme (míní tím sebe a svojí ODS) tržní ekonomiku a trhy bez přívlastků, ale dostá­váme sociálně a environmentálně deformovanou tržní ekonomi­ku". Dodal, že Evropa opustila pev­ný vztah mezi výkonem a odmě­nou Velkou francouz­skou revolucí, „kdy se zrodila lidská práva (i když jsou to více nároky než práva)".

Kdybych pana Klause neznal, nemohl bych uvěřit svým očím. President, který přísahal na demokratickou ústavu (jejíž součástí je Listina základních práv a svobod) a vydává se za ekonomického liberála, oslavuje feudální absolutismus s rozdělením národa na dědičnou šlechtu, nerovnoprávnou buržoasii a bezprávné poddané. A dovoluje si tvrdit, že za feudalismu platil „spravedlivý“ pevný vztah mezi výkonem a odměnou!!! Mínil tím výkon aristokracie při de Sadovských orgiích, honech a hostinách aristokracie, „spravedlivě“ odměňovaný většinou produktu práce jejích poddaných a výkon poddaných, „odměňovaných“ deputáty, sotva kryjícími jejich nejskromnější potřeby?

Již 20. srpna 2009 jsem napsal v  trinkewitz.blog.idnes.cz  článek  Nový feudalismus , ve kterém jsem za cíl dnešních klausovských neoliberálů (nových „lidí zvláštního ražení“) to, co jsem nazval novým feudalismem. Klaus svojí dnešní oslavou feudalismu potvrdil, že jsem se tehdy „trefil do černého“.

Ale pan Klaus jaksi zapomíná, že to byly právě tyto, pro většinu společnosti nesnesitelné životní podmínky, které ji dohnaly ke krvavé revoluci a dovedly Evropu do smrště napoleonských válek. Bezuzdně rozmařilý život dvora a vysoké šlechty, která nedbala na bídu nevolných rolníků a dělníků v manufakturách a která bezohledně obírala měšťanstvo o výsledky jeho práce a podnikavosti stále novými a rostoucími daněmi. Základním privilegiem feudálů v celé Evropě bylo osvobození od daní. Veškerou tíhu rozmařilého života šlechty a válečných výdajů nesl lid. Stát a šlechta nebrali ohledy na časté přírodní katastrofy, neúrody a válečné škody a předepisovali lidu stále nové a vyšší daně, aby pokryli své trvale rostoucí finanční potřeby a schodky státních financí. Proto živelné rebelie lidu provázely celou éru feudalismu, ale ke konečnému výbuch jeho hněvu a k úplnému vyvrácení feudálního řádu došlo až za jeho úpadku na konci 18. století.

Uvědomuje si „nová aristokracie“, že znovu  jitří hněv zbídačované a stále rostoucí většiny národa a že jeho výbuch je jen otázkou času?