Jakou potřebujeme demokracii? Volby 2009-II

Seriál k volbám 2009 – díl II.  Mnoho lidí zná a používá pojem demokracie s pocitem, že ví o čem mluví. Nejde jen o běžné občany bez větších znalostí politologie a většího zájmu o politický (ekonomický, kulturní, atd..) vývoj doma i ve světě. Ale i o mnohé „vzdělance“, kteří se zajímají o společenské dění a politický vývoj i o aktivní členy a voliče existujících politických stran.

Po převratu v roce 1989 se ustálil velmi zjednodušený názor, že před ním byla totalita a po něm byla nastolena demokracie.  Že to co nyní máme je ta pravá demokracie. Bez potřeby přívlastků a podrobnější definice. Bez nutnosti kritického zkoumání jejich kladů a záporů (ty se nepředpokládají).

Ve skutečnosti to tak není. Druhů a typů demokracie je, řečeno s nadsázkou, jako hvězd na nebi a jednotlivé typy se od sebe liší mnohdy velmi podstatně.

Nejstarší typy demokracie známe z klasické antiky. Kdo zná historii však ví, že v rozdrobeném Řecku existovaly vedle tyranií městské státečky s  vládou demokratickou (občas vystřídanou nějakým samozvancem). Ale byla to demokracie vždy jenom pro vrstvu  svobodných a majetných občanů mužského pohlaví, vedle nichž existovala masa nesvéprávných otroků. V republikánské éře Říma sice formálně fungovala přímá demokracie pro všechny římské občany, ale ti byli rozděleni na bohatou nobilitu, střední vrstvu jezdců a rolníků a na nemajetné proletáře. Jen ti nejmajetnější rozhodovali v senátu a přivlastňovali si největší podíl z bohatství Říma. Otroci neměli právo ani na svůj život.

V moderní době lze vyjmenovat řadu „přívlastkových“ typů demokracie jako jsou: lidová, socialistická, národní, autoritativní, řízená, korporativní, atd. Všechny tyto demokratické vlády předstírají „vládu lidu“ tím, že formálně vytvářejí demokratické instituce jako jsou ústava, parlament, zákony a „nezávislé“ soudnictví, pluralita politických stran, „svobodná“ media atd. Ale ve skutečnosti všechny tyto instituce ovládá centrální moc vládnoucí oligarchie, někdy nacionální nebo etnické, partajní, někdy vojenské, ale vždy ekonomické.

Ale ani „vzorové“ tradiční parlamentní (zastupitelské) demokracie vyspělého „západního“ světa nejsou skutečným naplněním ideálu vlády lidu, práva, svobody a rovnosti svých občanů. Vždy bez výjimky jsou ovládány oligarchií mocenské vrstvy, která všechny instituce státu přizpůsobuje svým zájmům a na úkor zájmů většiny občanů. A všemi ještě společensky snesitelnými mocenskými prostředky politickými, právními a ekonomickými se tento stav snaží natrvalo udržet.

Tímto deficitem skutečné demokracie se zabývali mnozí myslitelé a politologové od doby velkých revolucí americké a francouzské (Montesquieu, Tocqueville), ale jednoznačné řešení nenalezli. V carském Rusku při revolucích 1905 a únorové 1917 se živelně zrodila forma přímé demokracie, tvořená hierarchií sovětů. Než mohla být v praxi vyzkoušena, smetla ji nejhorší forma partokracie – bolševická revoluční diktatura.

Přes tuto trpkou zkušenost zůstává přímá demokracie slibnou alternativou demokracie zastupitelské. V přímé demokracii o ústavě a zákonech a o jejich uplatňování rozhoduje přímo všechen lid. Je samozřejmé, že realizace této formy demokracie má řadu problémů, které je nutno promyšleně odstranit, aby její fungování bylo racionální a efektivní. Odpůrci snášejí proti ní celou řadu námitek a záměrně ji interpretují tak, že ji redukují na „vládu ulice“, která není schopná přijímat nepopulistická rozhodnutí a zákony s dlouhodobější perspektivou celospolečenské prospěšnosti. Na nepřetržité referendum politicky nezralé většiny společnosti o momentálních problémech. Jakoby zastupitelská parlamentní demokracie nežila také jen od voleb k volbám a strany se nechovaly krátkodobě pragmaticky.    

Podrobnější srovnání demokracie zastupitelské (parlamentní) a demokracie přímé bude tématem následující části III. tohoto předvolebního seriálu.