Hlasatelé falešné humanity, mravnosti, lidských práv a demokracie

Hlasatelé falešné humanity, mravnosti, lidských práv a demokracie lžou. V minulých dnech propukla další mediální hysterie kolem popravy britského pašeráka drog v Číně. A hlavní tlampači kampaně opět neváhali ve své argumentaci používat polopravd a lží. Obvinili komunistickou Čínu z porušování lidských práv, protože nepřistoupila k zákazu trestu smrti. Že to dosud neučinily ani USA nebo Saudská Arábie jim nevadí.

Otázka trestu smrti je velmi diskutabilní a nijak definitivně a racionálně vyřešená. Podrobíme-li psané pozitivní právo kritické historické analýze vidíme, že se vyvinulo a nadále trvale vyvíjí jako kodifikovaný derivát práva přirozeného, které je vždy odrazem právě aktuálního společenského vědomí a morálky. Na svém historickém počátku právo pozitivní vzniklo zápisem nejdůležitějších morálních příkazů a zákazů a z nich vyplývajícího práva přirozeného. Trestní právo vycházelo z principu: „Oko za oko, zub za zub“! Pokud by dnešní zákonodárci respektovali veřejné mínění a morální cítění většiny populace, museli by tento princip respektovat i dnes. Samozřejmě v civilizovanější formě, dané několikatisíciletým civilizačním vývojem lidstva.

Uplatňování totálního zákazu trestu smrti vychází z náboženského idealismu, který byl převzat i do tzv. humanistických etických principů, proklamativně nereligiozních. To jsou ovšem východiska neracionální. Aby jednotliví lidé byli maximálně chráněni před násilníky a vrahy, nesmí se společnost zříkat hrozby, že budou potrestáni podle zásady oko za oko. Tedy trestem smrti za vraždu. Dnes jsou lidé–občané samozvanými politiky a proroky falešné humanity zbavováni této ochrany a vydáváni vrahům jako bezbranné oběti. Jsou-li cyničtí vrazi místo usmrcení doživotně uvěznění, nemají žádné zábrany proti dalším vraždám spoluvězňů nebo dozorců a při vzájemných sporech nebo pokusech o útěk znovu bezohledně vraždí. Těžko se lze také vžít do pocitů rodičů brutálně zavražděného dítěte, když jeho vrah odchází ze soudní síně jen s mnohaletým trestem. A někdy i s možností předčasného propuštění nebo amnestie, pokud na radu obhájce naoko projeví „upřímnou“ lítost.

Kampaň kolem popravy britského pašeráka drog je ukázkou záměrného zkreslování informací vítečníky, vyjmenovanými v titulku. Číňané si prý poprvé dovolili popravit Evropana. Jaksi se „zapomnělo“ říci, že to sice byl britský občan, ale etnický Pákistánec, zřejmě muslim. Zdali byl britsky asimilovaný, nebo zda patřil k nepřizpůsobivé muslimské menšině, se neříká. Podle lidskoprávních fundamentalistů to není relevantní. Stejně, jako jsme v mediích i jinak informováni, že v Kanadě žádá o politický asyl spousta Čechů, nebo že Češi někde spáchali různé trestné činy. Při tom se cudně zamlčuje, že se sice jedná o občany České republiky, ale většinou z gipsy etnické menšiny. Záměrně píši gipsy, abych nemusel volit mezi ryze českým, ale tabuizovaným „cikánské“ nebo eufemistickým „romské“. Ale když něco u nás provedou Vietnamci (třeba pěstování konopí), říká se to v mediích naplno. Proč se také neříká jen „cizinci s povolením trvalého pobytu“ a smí se ukazovat obecně na všechny Vietnamce?

Stejně společensky nebezpečný je i romanticko-pozérský kult ochrany lidských práv zločinců, fanatiků a extrémistů a jiných asociálních individuí, kteří ohrožují majetek, zdraví a život spořádaných lidí. Pro hlasatele tohoto kultu je příznačné, že požadují mimořádnou ochranu práv těchto asociálů a současně postih ohrožených a poškozených osob, když v tísni použily údajně nepřiměřenou sebeobranu. Již nejednou se stalo, že soud osvobodil útočníka pro „nedostatek důkazů“ nebo pro formální chyby v trestním řízení, ale potrestán byl napadený za „nepřiměřenou“ obranu. Také policisté jsou zbavováni práva na sebeobranu. Když při obraně zákona nebo sebe použijí donucovací prostředky, zejména zbraň, a pachatel trestného jednání utrpí vážnější újmu, jsou přísně vyšetřováni policejní inspekcí, souzeni a často trestáni za nepřiměřenou intenzitu zákroku. Proto policisté dlouho váhají použit účinné způsoby vlastní obrany a často zbytečně utrpí těžká nebo smrtelná zranění. Tak jsou, prosazením líbivé ideje ochrany lidských práv „společensky vyloučených“, zbavováni ochrany svých lidských práv lidé spořádaní. Často tak jsou bezbranní lidé, slabí, staří nebo děti, vydáni na pospas brutálním násilníkům a zvrhlíkům.

Aby k tomu nadále nemohlo docházet, měl by být přijat zákon, podle kterého by osoba, která z vlastního rozhodnutí páchá násilný trestný čin, byla zbavena lidských práv. Pácháním a spácháním trestného činu se totiž z lidského společenství sama vylučuje a její lidská práva by při tom neměla být zákonem chráněna.                    

Příznačné pro hlasatele výše uvedených idejí také je, že jejich platnost nepojímají univerzálně, ale vztahují ji jen na ty subjekty, které si to podle jejich subjektivního a účelového výběru zasluhují. Pro ty, kteří si to podle nich nezaslouží, tyto ideje neplatí. Platí třeba pro fanatické kosovské muslimy, vraždící kosovské Srby a vypalující jejich domy, kostely a školy, ale neplatí pro pokojné obyvatele Bělehradu, které je přípustné humanitárně bombardovat. Nepochybným zločinem je sebevražedný útok teroristů na světové obchodní centrum v New Yorku, ale není jím zničující bombardování obytných čtvrtí Drážďan na konci již rozhodnuté 2. světové války.

Zmínění „demokraté“ požadují pluralitu politických názorů a rovnost politických práv, ale jen pro „pravé demokraty“, jimi vybrané. Hnutí a strany, které jim nevyhovují, požadují umlčet a zakázat. Chovají se tak, jako komunistické režimy, když zaváděly politický systém „jednotné národní fronty pod vedením komunistické strany“ a ostatní politické aktivit zakázaly jako nepřátelské „vládě lidu“.                     

Nedávno uspořádal Český rozhlas anketu na téma veřejností nejuznávanějších morálních autorit. Zcela náhodou a částečně jsem vyslechl informaci o jejích výsledcích. Ankety se účastnili většinou lidé starší generace (zřejmě tvoří většinu posluchačů veřejnoprávního Českého rozhlasu). Jak se dalo očekávat, umístili se na předních místech Václav Havel, TGM nebo Karel Čapek. Ale kupodivu také sladce vemlouvavý teolog Tomáš Halík. Někteří účastníci ankety byli požádáni, aby vysvětlili, co je k jejich volbě vedlo. Ukázalo se, že je většinou ovlivnila moralizující rétorika jejich favoritů a nikoli jejich skutečný přínos pro náš národ nebo lidstvo. Šlo většinou o ženy „ze staré školy“, pamatující i první republiku a vyrostlé v prostředí masarykovsko-benešovské humanitní demokracie. Ženy jsou vždy důvěřivější k líbivým a zdánlivě chvályhodným úmyslům a jejich šiřitelům častěji „naletí“. Shodou okolností připomněla ve stejné době Česká televize výročí anšlusu Rakouska Hitlerem v zimě 1938. Ve filmových záběrech ukázala, s jakým nadšením Rakušané Hitlera osobně vítali. A překvapilo mne, jak veliké bylo množství starých žen v prvních řadách jásajících Rakušanů. Ty také uvěřily Hitlerovým velkohubým řečem a byly slepé a hluché k jeho skutečným činům (napáchal jich od roku 1933 již dostatek). Vystřízlivěly asi až v roce 1945, pokud se jej vůbec dožily.           

Jiným mým zážitkem byla diskuse (myslím, že na kanálu Z1) se jmenovaným T. Halíkem o náboženství a ateismu. Tam pan profesor divákům vnucoval názor, že každý inteligentní a mravný člověk nutně musí dospět k náboženské víře. A protože je deklarativním ekumenistou připustil, že to může být jakákoli náboženská víra. A pokud k ní člověk nedospěje, je to prý jednoznačný důkaz jeho intelektuální a morální nedostatečnosti. To mi připomnělo mojí zkušenost z Pákistánu, kde jsem v létech 1973 až 1974, jako elektroinženýr, uváděl do provozu generátory ve velké hydroelektrárně Mangla na řece Jhelum v severním Pandžábu. Zákazníkem mi byl přidělen mladý „fámulus“ Iqbal, absolvent pákistánské techniky, který měl u mne absolvovat praxi. Rád se mnou zapřádal debaty a také se jednou zeptal, jestli jsem křesťan nebo muslim. Abych si zjednodušil odpověď a nemusel mu složitě vysvětlovat, co je to ateismus, řekl jsem mu, že jsem komunista. On absolutně nemohl pochopit, že může existovat někdo, kdo nevěří v boha. Svědčilo to o jeho vzdělání limitovaném islámem, který mu vzal pro celý jeho život svobodu poznání, myšlení a vlastního přesvědčení. Podobně je tomu i v našich vyspělých křesťanských zemích. Malé děti, které se rodí čisté a nevinné a jejichž mozek je jako nepopsaný list papíru, jsou vydány na milost a nemilost výchově svých rodičů a později výchově a vzdělávání v církvích a školách, které nelítostně determinují jejich duševní a intelektuální vývoj. A pokud jim ti všichni vnutí náboženskou víru (nemají možnost si ji svobodně zvolit), pak je také omezí jejich vzdělání a natrvalo je připraví o svobodu poznání a myšlení. A budou to právě oni - věřící, kteří budou proti zcela svobodně vychovaným a vzdělaným jedincům intelektuálně a morálně omezení.

Je zarážející, že náš proklamativně demokratický, právní a humánní stát vydává zákony a vytváří instituce na ochranu dětí a mládeže před fyzickým násilím, týráním a mrzačením, ale zcela opomíjí jejich mrzačení a znásilňování psychické. Příkladem může být Kuřimský případ, který byl jenom špičkou ledovce, tvořeného různými extrémistickými náboženskými společnostmi a sektami, které jsou v naší republice trpěny a u nichž je dohled státu nad jejich aktivitami nulový nebo nedostatečný. Tato situace je opět produktem falešné lidskoprávní ideologie, podle níž má každý jedinec právo na vyznávání a praktikování jakéhokoli náboženství a víry. Ale kdo a jak garantuje dodržování lidských práv dětí a mládeže v oblasti psychické? Církev katolická se nanejvýše stará o ochranu fyzického života embrya a lidského plodu, ale po narození sama přispívá k jeho duševnímu mrzačení. Indoktrinací svého náboženského učení a světového názoru.

Aby byla dopřána skutečně úplná lidská práva každému jedinci, nesmí mu být v jeho nedospělosti a duševním vývoji jednostranně indoktrinován jakýkoli jediný světový názor. Zákon by měl stanovit, že děti již v předškolním věku nesmí být nuceny k soustavnému praktikování jakéhokoli konkrétního náboženství nebo učení. Dále by měl stanovit, že na všech stupních předškolního a školního vzdělávání musí být žáci srozumitelným způsobem seznamováni s pluralitou světových názorů. Na všech vyšších stupních škol by povinným předmětem měla být historie filosofie se všemi světonázorovými systémy v různých kulturních okruzích. Tím by mládeži mělo být umožněno, aby si sama a svobodně utvořila vlastní světový názor.

Dnes je, bohužel, situace taková, že neexistuje žádný zákonný koncept světonázorového, občanského a politického vzdělávání mládeže. Obsah a zaměření tohoto vzdělávání jsou závislé pouze na erudici a vůli vyučujících a na vysokých školách též na fakultativním výběru studentů z omezené nabídky témat a přednášejících. Navíc v situaci, kdy jakýkoli materialistický a pozitivní světový názor je považován téměř za amorální a společensky nepřijatelný.