Existuje TABU důchodové reformy v Česku?

Do Nečasovy a Kalouskovy důchodové reformy se „obul“ i Václav Klaus. Právem ji považuje za příliš rychle a nekoncepčně vykonstruovanou a obává se neblahých důsledků, jaké měly podobné reformy na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.

Klaus je pro plně solidární rovný minimální důchod, který má dostačovat pouze pro důstojné zabezpečení základních potřeb člověka. Ten by měl dostávat každý občan, bez ohledu na to, jak do veřejného důchodového systému přispěl. Na vyšší životní úroveň ve stáří si individuálně musí střádat každý sám a povinností vlády je, aby spolehlivě hodnotu jeho úspor zaručila. Tato koncepce se i mě jeví jako racionální a solidární. Ale sama o sobě nedává návod, jak v průběhu času, ekonomického a demografického vývoje, mohou být zabezpečovány finanční zdroje solidárního průběžného systému při vyloučení dalšího zadlužování státu.

Dnešní vláda, její komise a rady ekonomických expertů zastrašují veřejnost nepříznivým demografickým vývojem, který prý spěje k tomu, že již v roce 2030 bude muset 25% ekonomicky aktivní populace živit 75% populace neaktivní. Že nebude možné, při průběžném financování důchodů, vybrat na potřebné mandatorní výdaje dostatek peněz. Zde mi připomínají chmurné Malthusovy vize z přelomu 18. a 19. století, vycházející z předpokladu konečné produktivity zemědělství, která zakrátko neměla stačit potřebám exponenciálně rostoucího lidstva. Podobně jako on, dnes uvažuji naše dnešní národohospodářské kapacity. Nepočítají s technologickým pokrokem a s ním spojeným růstem produktivity, ani s příznivějším demografickým vývojem, což v oné obávané budoucnosti vyrovnanost potřeb a zdrojů umožní. Příkladem je řádový růst produktivity zemědělství ve 20. století, které se zlomkem původního počtu pracovníků dnes produkuje násobné množství produktů.

Určitě to však bude vyžadovat, aby se procentní daňové zatížení aktivní části populace radikálně zvýšilo. A to je ono TABU, uvedené v titulku, které se neodvažují dnešní politici, ani ekonomičtí experti vyslovit. V obavě ze ztráty svých politických a „vědeckých“ pozic se neodvažují vyslovit nevyhnutelnou pravdu, že bude nutné zvýšit přímé daně jednotlivců i podniků, že bude nutné zvýšit i nepřímé daně z luxusní a zbytné spotřeby. Své teorie zakládají na neprokázaném tvrzení, že zvýšené zdanění příjmů obecně, a progresivní zdanění příjmů individuálních zejména, nutně povede ke zpomalení investic a technologického pokroku, k zabrzdění ekonomického růstu a k masovému růstu nezaměstnanosti. Že nemají pravdu, dokazují fakta. Většina ekonomicky nejúspěšnějších zemí má výrazně vyšší a progresivní zdanění příjmů, zatímco země s  nízkou rovnou daní se topí v ekonomických a rozpočtových krizích. Tak třeba bratrské Slovensko, jehož reformy nám nedávno dávali za vzor, má dnes téměř 20% nezaměstnanost a musí svým chudým rozdávat bezplatně mouku a těstoviny, aby netrpěli hladem!

Tento článek jsem původně nabídl do diskusní rubriky Hospodářských novin, ale tam neprošel redakční cenzurou.