Doma nikdo prorokem - Hašek a Švejk

ČT 2 zavedlo v tomto roce programy (Historie.cs, Ta naše povaha česká) které mají poválečný ročníkům občanů ukázat českou minulost z hlediska dnešních výsledků historického bádání.

Víme, že historii si znovu produkuje a hodnotí každý režim. Politikům zpravidla nejde o objektivní a vědecky nejpřesnější obraz minulých událostí, ale o účelově ideologickou interpretaci historie, která má zdůvodnit jejich aktuální politické cíle, odpovídající jejich skupinovým (třídním) zájmům. Poctiví historikové jsou umlčováni nebo korumpováni a jen ti nejpoctivější a nezkorumpovatelní šíří vědeckou pravdu, politické objednávce navzdor.

To není nový fenomén ani v naší dnešní skutečnosti. Z první republiky jsou známé spory o „smysl“ našich dějin. President Masaryk, původně za Rakouska statečný profesor filosofie a politik–realista, poslanec Říšského sněmu, se ztotožňoval s historickým názory Palackého a Jiráska. To se týkalo zejména hodnocení husitství a celé české reformace až po Bílou horu, jako vrcholného období českých dějin, a naproti tomu výkladu doby katolické protireformace jako doby temna ve smyslu sociálním i národnostním. Proti Masarykovi stála konzervativní katolická církev, opora habsburské monarchie a mnohaletá realizátorka protireformace, poněmčování a sociálního útlaku českého národa. A s ní konzervativní katoličtí politici a intelektuálové. V historiografii reprezentované prof. Pekařem, v literatuře okruhem katolických spisovatelů. Dr. Kramář, první premiér ČSR a dlouholetý vůdce konzervativních národních demokratů, šel ještě dále. Nábožensky až k ortodoxnímu ruskému pravoslaví a státotvorně k ideji Českého království v čele s velkoknížetem z rodu Romanovců!    

I dnes se stále silněji ozývají „revizionisté“ české historie a nejvyšší katolické kruhy, kteří se vracejí k názoru Pekařovu. Smysl je jasně ideologický a politický. Pravdu nesmějí mít nikdy rebelové, zejména sociální. „Obecný lid“ musí být poučován, že Bůh ustanovil řád, ve kterém rozhodují jím dosazení moudří, spravedliví a dobrotiví „páni“ a který dobrý lid, v „bázni boží“, pokorně přijímá, poslušně a pilně pracuje a je spokojen se svým skromným životem.

K napsání dnešního textu mne inspiroval pořad o významu československých legií v 1. světové válce. Mluvilo se tam o tehdejším vlastenectví legionářů, vlivu sokolské myšlenky, ale také o „švejkovské“ povaze Čechů. Účast mladých profesionálních historiků v debatě ukázala, že málo studují primární historické prameny a nechávají se příliš ovlivňovat dnes politicky inspirovaným „hlavním“ proudem bádání. Na přetřes přišli také Josef Švejk a jeho autor Jaroslav Hašek. Jejich názor na Švejka a české švejkovství svědčí o tom, že mladší generace málo čte, a když, tak čte povrchně a bez přemýšlení o obsahu autorova sdělení. Proto jejich názor na postavu Švejka i Jaroslava Haška vyplývá z neznalosti a nepochopení historické skutečnosti čistě imperialistického charakteru 1. světové války. S ní nemohl souhlasit prostý občan žádného z válčících států, zavlečený proti své vůli do lidských jatek bezohlednými finančními a průmyslovými magnáty, chtivými zisku a militaristy, chtivými krvavé slávy.

Český národ, deptaný po 300 let habsburským absolutismem a katolickou církví, si vytvořil obranný životní styl, který Hašek, s geniální básnickou licencí, zkoncentroval v postavě Švejka. Haškův Švejk není primitivní, rakouskou armádní medicínou uznaný pitomec, ani notorický alkoholik a nemrava, ale reprezentant specifického českého odporu proti nepřátelskému habsburskému absolutismu, včetně jeho českých, trůnu oddaný přisluhovačů. Švejk je český filuta, který pod ochranou své, úřady potvrzené „blbosti“, sabotuje rakousko-uherský režim. A v nepřetržitých šarvátkách vítězí nad jeho tupostí a jeho nohsledy a idioty všeho druhu.

Na neschopnost „mladé české inteligence“ číst a chápat Švejka a další postavičky nesčetných Haškových povídek, stejně jako Švejk doplácí i jeho autor Hašek. Jeden z mladých historiografických „mudrců“, rezolutně prohlásil Haška za opilce a zběha z československých legií v Rusku. Jaksi pozapomněl připomenout, že Jaroslav Hašek je ve světě nejznámějším a nejvíce překládaným českým autorem (více než Karel Čapek) a že jeho Švejk je uznávaným světovým fenoménem odporu proti válce a militarismu a všem projevům lidské malosti, pokrytectví a blbosti. Kdyby onen historik četl více, než předepsaná vysokoškolská skripta a cíleně doporučenou literaturu, a samostatně promýšlel historické souvislosti Haškovy doby, snad by se dobral pochopení Haška jako člověka a spisovatele. Hašek své největší dílo nedokončil. A možná, že je to tak lepší. Nedovedu si představit, jak by mohl Švejk, jako válečný veterán a snad i příslušník legií (nebo i Rudé armády – viz povídku „Komisařem města Bugulmy“), reagovat při návratu do československé „demokracie“, která se v mnohém tolik podobala R-U monarchii. Při zkušenostech autora Haška z ruské občanské války a z návratu do české maloměšťácké skutečnosti. Kdy i „tatíček“ Masaryk byl odsunut z praktické politiky a vlády se ujaly bývalé R-U partaje se všemi zažitými politickými čachry, skandály, zlodějnou a korupcí. A když „úspěšně“ vedly republiku od poválečné krize do veliké krize 30. let. Toho se „naštěstí““ Jaroslav Hašek již nedožil.

Ve zmiňovaném pořadu bylo také vysoce hodnoceno vlastenectví českých lidí v obou odbojích za první i druhé světové války, včetně vlastenectví krajanů v cizině, i odhodlání bránit republiku proti hitlerovské rozpínavosti. S tím ostře kontrastuje dnešní národní ochablost (s výjimkou fašizujících nacionalistů a neonacistů). Pochopitelné bylo české simulantství proti službě v  R-U armádě i proti službě v armádě čepičkovské. Dnes si zklamaní občané, ale hlavně všichni ulejváci, kteří nejsou ochotní „zadarmo“ pro republiku hnout prstem, simulantství nahradili obstaráváním „modrých knížek“ a „lidoví bardi“ je za to oslavují ve svých hudebních a literárních výplodech. Nahrála tomu i naše politická reprezentace, když zrušila povinnou vojenskou službu a nahradila ji miniaturní profesionální armádičkou. Měli bychom si vzít příklad za Švýcarů, státu s příkladnou demokratickou a občanskou tradicí, kde se občané v referendu rozhodli, že jejich muži budou dále sloužit v miliční armádě, kde každý zdravý občan, voják v záloze, je trvale vyzbrojený osobními zbraněmi a kdykoli, v případě mimořádné situace, připravený nastoupit do aktivní vojenské služby.                             

Doporučená literatura:     TOULAVÉ HOUSE         Radko Pytlík – MLADÁ FRONTA  1971

Nejlepší zpracování života a díla Jaroslava Haška.