Demokracie a právní stát - Volby 2009 - VIII.

Poslanec Melčák podal u Ústavního soudu stížnost na neústavní postup při odvolání dosavadní poslanecké sněmovny a vypsání nových voleb. Ústavní soud nejprve přípravu voleb pozastavil a potom 10. září 2009 vyhlásil rozsudek, kterým volby, vyhlášené presidentem na 8. října 2009 ruší jako odporující ústavě.  

Obě největší parlamentní strany, ODS a ČSSD a president Klaus v mezidobí vyvíjeli na Ústavní soud politický nátlak, aby Melčákovo podání zamítl a volby se konaly podle původní scénáře. Ústavní soud však nátlaku nepodlehl a volby zrušil.

Kolem těchto událostí vypukla diskuse o liteře a duchu Ústavy a o kompetencích a vzájemném postavení jednotlivých ústavních institucí. V diskusi se naplno projevila nedokonalost naší ústavy v nejasných formulacích a chybějících ustanoveních, což připouští její kontroversní výklad jednotlivými subjekty.

Že platná (!!!) ústava není dokonalá, je zřejmé již jejích počátků v roce 1992, kdy byla nahonem v situaci rozdělení ČSR „přešita horkou jehlou“ z Ústavy federální. (Kterou jsem kritizoval již 22. listopadu 1990 v LIDOVÝCH NOVINÁCH.) Od jejího přijetí se již několikrát hovořilo o nutnosti revize, ale názory na obsah revize byly mezi jednotlivými politickými směry a subjekty tak rozdílné, až protichůdné, že se neudělalo nic. Politické strany a jejich vůdci nemají zájem na tom, aby ústava byla základem plnokrevné demokracie a právního státu, ale aby zajišťovala vládu partají a jejich „věrchušky“, nekontrolovatelnou občany, ale mají primární zájem, aby umožňovala jejich členům a klientům trvale kořistit co největší podíl z národního produktu na úkor zbytku občanů a bez ohledu na dlouhodobé zájmy občanů a státu jako celku.       V nátlakových politických projevech a v polemice, které se ozývaly z úst „nejpovolanějších“ ústavních činitelů, politických předáků a „expertů“ politologie a ústavního práva, lze těžko rozeznat, kdy jsou použité argumenty promyšleným překrucováním ducha i litery ústavy a kdy jsou projevem ignorance jejich hlasatelů.    Tomu, kdo nezná úroveň politologické a právní kultury našich politiků a ústavních činitelů, se musí zdát neuvěřitelné, že neznají a nechápou naprostou nutnost nezávislosti a rovnosti jednotlivých ústavních mocí v demokratickém systému vlády. Neuvěřitelná je arogance poslanecké sněmovny a jmenovitě jejích poslanců. Vidíme jak si poslanci permanentně zvyšují platy a nemorálně zneužívají všechny možné příplatky. Ale mnohem horší a demokracii smrtelně ohrožující je to, že se považují za nejvyšší moc ve státě, v rozporu nejen s duchem, ale i literou Ústavy, která říká v Čl.1 (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. V Ústavě není napsáno, že lid veškerou svou moc uplatňuje jen prostřednictvím moci zákonodárné, ale stejně tak i prostřednictvím moci soudní. Takže si neprávem přisvojují moc, měnit Ústavu kdykoli a jak se jim zlíbí. A myslí si, že Ústavní soud musí být jejich poslušným slouhou. Bohužel stejný názor zastává i president Klaus. Tito naši „demokraté“ nepochopil základní princip kontroly moci v demokratickém státě, který spočívá ve vzájemné nezávislosti a kontrole tří složek státní moci: zákonodárné (parlament), výkonné (vláda a president) a soudní (Ústavní soud a soudy všech stupňů). Kdybychom připustili neomezenou nadřazenost parlamentu, mohli bychom skončit u diktatury, jako se to stalo v Německu po roce 1933. Tam se dostali k moci Hitler a nacistická strana naprosto legálně. Nacisté vyhráli volby a Hitler byl designován jako premiér. Německý parlament – Reichstag – ústavní většinou zrušil funkci presidenta a jmenoval Hitlera doživotním Vůdcem s mimořádnými pravomocemi. Tento Reichstag také přijal rasové Norimberské zákony a všechny další, které byly hrobem demokracie.  Za komunistického režimu jsme neměli Ústavní soud. Pro komunisty byl zbytečný, protože nejvyšším arbitrem byla KSČ (měla ústavou vyhlášenou vedoucí úlohu) a strana a vláda neměly zájem, aby si kdokoli mohl u soudu stěžovat, že socialistická Ústava ČSSR není dodržována (protože evidentně dodržována nebyla). Proto zřízení Ústavního soudu bylo jedním z požadavků protikomunistické opozice a disentu.       Nyní Ústavní soud máme, ale stejně jako vládě KSČ je naší „demokratické“ vládě na obtíž. Ta také nechce, aby někdo nestranně, nezávisle a spravedlivě posuzoval její konání. Chtěla by poslušnou soudní moc, která by „soudila“ podle její politické objednávky. Také by chtěla by pohřbít demokracii.  Přiznám se, že nemám rád pana Melčáka pro jeho přeběhlictví z „rodné“ ČSSD. Ani JUDr. Kalvoda (dříve Mgr.) nemá zcela čistý štít. Ale jsem jim dnes oběma vděčný za to, že dali politikům, poslancům, vládě a presidentovi zavyučenou, jak má fungovat demokracie a právo.  Já v tomto mém seriálu agituji proti zastupitelské = parlamentní demokracii právě proto, že není garantem skutečné demokracie, ale že je rejdištěm zájmových skupin, organizovaných v politických stranách (Ludwig Mises je nazývá die Interessenparteien). Za nejlepší formu demokracie považuji demokracii přímou. A nejsem sám. Hnutí za přímou demokracii má dnes již celoevropský záběr, je v kontaktu s podobným hnutím v USA a získává stále více příznivců. Proto v mém předvolebním seriálu vyzývám voliče, aby rozhodně nedávali své hlasy dosavadním parlamentním stranám, ale aby hlasovali pro strany nové a dosud neparlamentní a zejména pro ty, které mají v programu rozšiřování přímé demokracie (přímou volbu presidenta, obecné referendum, revizi ústavy za nejširší účasti veřejností a její přijetí na základě referenda, volby poslanců všech stupňů v jednomandátových volebních obvodech).   Tento text byl napsán již 11. září 2009, jako další část seriálu ještě před odvoláním mimořádných voleb do sněmovny a záměrně jsem jej nezměnil.