Co s takovými politology?

Hektičnost předvolební agitace se stupňuje s přibližováním k vyhlášenému datu voleb. Primitivnost, prolhanost a sprostotu vzájemného obviňování a urážek, zejména dvou hlavních rivalů zde nemíním komentovat. Občané si o těchto metodách jistě udělají úsudek sami.

Jde mi nyní o agitaci „seriózních“ politologů a komentátorů. Nebudu tajit, že jsem odběratelem deníku PRÁVO a že čtu se zájmem jeho rubriku PUBLICISTIKA. Přispívá do ní řada autorů, kteří se ani za minulého režimu nebáli veřejně angažovat za demokracii, občanské svobody a lidská práva. Záměrně je nebudu vyjmenovávat, čtenáři a občané je znají. A s většinou jejich názorů obvykle souhlasím.

Bohužel, nepotěšilo mne PRÁVO z pátku 7. května 2010. Jmenovitě články pana Peheho – Věci veřejné populistické a pana Hekrdly – Vždy může být ještě hůř.

Pan Pehe, podle obligátního pravo-levého schématu, zařadil stranu Věci veřejné mezi pravici a navíc ji přilepil nálepku „pravicově populistickou“, neřku-li „fašizující“. Na důkaz toho, jí vyčetl program přímé demokracie, který označil za nadbíhání „lidu“ (podle pana Peheho hloupějšího, než naši „osvědčení“ politici). Musím se zeptat. Četl pan Pehe naší Ústavu? Tam se říká (snad jen do větru?), že lid je u nás zdrojem veškeré moci. Je-li to jen „mazání medu kolem huby(lidu)“, ať to demokrat Pehe otevřeně přizná. A co jako politolog říká tomu, že přímá demokracie věky funguje ve spořádané a bohaté demokracii Švýcarska? Pravdu má jedině v tom, že Věci veřejné nemají minulost a že občan musí spoléhat jen na jejich slova. Ale jsou také jedinou (nebo jednou z mála) šancí, jak zlomit arogantní, ziskuchtivou a protinárodní vládu obou zkorumpovaných státostran.

Pan Hekrdla chce zase zabránit tomu, aby hlasováním podle prof. Janoucha nebyly ze sněmovny vyhnány nejopornější exempláře dosavadních parlamentních kortešů. Snad abychom nepřišli o jejich nenahraditelnou politickou erudici a morální kvality? Prof. Janouch řekl, že horší parlament, než ten dnešní, snad již ani být nemůže.

Chci ještě oběma pánům připomenout trošku historie. Jejich „nenahraditelná“ parlamentní demokracie vydláždila v Německu cestu k moci Adolfu Hitlerovi a ve Francii a v Britanii byla líhní a příčinou politiky ustupování Hitlerovi a absolutní neschopnosti Francie se ubránit jeho útoku. V poválečné Francii až de Gaullova změna ústavy ukončila existenci partajnické parlamentní žvanírny, která nebyla schopna řešit problémy dekolonializace v Indočíně a zejména v Alžírsku. A že z odkazu „diktátorského“ de Gaulla se zrodila dnešní silná demokratická Francie.