Církve jsou metlou lidstva

Než tvrzení z titulku začnu argumentovat, chci zdůraznit, že církve nelze ztotožňovat s náboženskými vírami. Všechny církve vyrostly na náboženských vírách, ale všechny, bez výjimky, se staly prostředkem mocichtivého a hrabivého kléru ke splnění jeho materialistických a nemravných chtíčů!

Náboženský světový názor – víra v nadlidské bytosti, které stvořily svět a řídí jeho chod, se vyvíjel souběžně s vývojem abstraktního myšlení živočišného druhu homo sapiens. A s tím se v jeho komunitách vydělovali jedinci, kteří tyto názory rozvíjeli a vykládali a vydávali se za prostředníky mezi svými soukmenovci a světu vládnoucími božskými bytostmi. V tomto stádiu vývoje lidstva lze již mluvit o vzniku víry, ale nikoli o vzniku církví. Církve jsou až produktem vývojové etapy civilizace lidstva. Jsou doprovodným fenoménem vzniku měst a států a jejich potřeb organizace a kodifikace pravidel jejich společenského života.

Vyspělé a již i písemně prezentované věrouky jsou vždy dílem intelektuální elity historických komunit. Tato elita zpravidla rozvíjí a „zušlechťuje“ historicky vzniklá a společností většinově přijatá pravidla společenského života. A také je často upravuje na „objednávku“ nebo ve službách elity vládnoucí (tyrana, aristokracie, oligarchie), za účelem důkazu legitimity její vlády – že je vládou z vůle boží

Věrouky všech dnešních světových náboženství a církví vznikaly spontánně, jako snaha myslitelů, zlepšit podmínky života lidstva, dosud neustále narušovaného egoismem jedinců, bojem zájmových skupin o skupinové výhody a nekončícími válkami mezi městy, státy a říšemi o vládu nad zdroji a bohatstvím světa.

Všechny dnes nejvýznamnější věrouky, vyznávané největšími počty jejich vyznavačů -  judaismus a křesťanství, islám, hinduismus, buddhismus, konfuciánaství, taoismus, vznikly z úsilí myslitelů, kteří chtěli napravovat nedokonalosti a krutosti života lidské společnosti.

Aby dodali svým vývodům a učením váhu, prezentovali je jako zjevené pravdy, které jim sdělil Bůh nebo bohové. Svá učení  předávali lidem formou proroctví a byli proto národy považováni za boží proroky. Všem těmto učením bylo společné, že kromě povinnosti  vyznávat pravého Boha (nebo bohy) a ho poslušný, sdělovali věřícím závazná boží pravidla jejich soužití – mravní kodex, která jim Bůh nebo bohové ukládají, aby si vysloužili spasení a blažený posmrtný život. Judaismus a křesťanství uznávají desatero božích přikázání, muslimové poučky a napomínání koránu a ostatní věrouky bez personalizovaného Boha, filosofické a moralistní poučky ve spisech svých velkých učitelů. Mezi ně zcela nestandardně zahrnu i komunismus s jeho prorockým Manifestem komunistické strany. Komunismus je dalším náboženstvím bez Boha, jehož velekněží také vyžadují bezvýhradnou víru v dogmata, zjevená proroky komunismu.     

Pro všechny tyto věrouky je společné, že nabádají věřící ke ctnostem pokojného soužití, pracovitosti, poctivosti, vzájemné pomoci a toleranci, k úctě k rodičům a seniorům, ke skromnosti, a že odsuzují zlo násilí, zotročování a ožebračování bližních, podvod, lež, chamtivost majetku a bezohledný egoismus.

K těmto krásným ideálům se hromadně všude přihlašoval prostý lid, protože ten vždy byl a je nejvíce vystavován krutostem společnosti, ovládané násilnickou a hrabivou vládnoucí elitou. Ten se také začal vytvářet náboženské obce, ve kterých hledal pomoc a oporu a ve kterých si volil své bohoslovce a vůdce. To byl počátek nejen vzniku církví a sjednocování věrouky, ale i vzniku kněžského stavu a jeho hierarchie, ale též církevních dogmat, stále více se odchylujících od ideálů proroků.

A když si později vládnoucí elity uvědomily možnost využití nových náboženství a jejich vůdců pro posílení svojí vlády, podporovaly vznik organizovaných církví v čele s hierarchií a s dogmatikou, která bude sloužit jí. To vše vedlo k tomu, že církve přestaly sloužit ideálům, ze kterých vznikly, ale staly se obhájcem a součástí vládnoucí moci. Včetně významné moci ekonomické, jako nenasytný shromažďovatel obrovských majetků. Majetek a prebendy církví do nich lákají zástupy mladých mužů, kteří se vyhýbají odpovědnosti a práci a vstupují do kněžství a církevních řádů a žijí parazitickým životem. To platí o všech náboženstvích. O žebravých mniších hinduismu, buddhismu a lamaismu, pejzatých chasidských talmudistech i o přemnožených šítských duchovních v Iránu.  

Církve a jejich věrouky přestaly být hlasatelkami lásky a míru, ale jejich hierarchie a mnišské řády se věnují hlavně boji o získání moci a majetku. Nejen o získání největšího podílu na moci ve světském státě mezi různými církvemi. Vznikají i na smrt nepřátelské sekty téhož náboženství, které mezi sebou krvavě bojují o moc. Boje mezi židovskými sektami v antické Palestině byly urputnější, než jejich odboj proti římské nadvládě, a nakonec vedly k vyhnání celého národa do diaspory. Po Mohamedově smrti došlo mezi muslimy ke krvavým bojům o nástupnictví mezi jeho příbuznými, které islám rozdělilo na nesmiřitelné sekty sunitů a šítů. Následné krvavé boje mezi nimi přetrvaly až do dnešní doby. Bezohledná válka mezi  Hussainovým sunitským Irákem a šítským Iránem trvala osm roků a tyto krvavé boje mezi těmito sektami v Iránu, Iráku, Pákistánu a Afghánistánu pokračují dodnes. Církve křesťanské se mohou „pyšnit“ křižáckými krvavými a loupežnými válkami proti heretikům a pohanům, jak ve  vlastních zemích, tak na Blízkém Východě, nebo evropskou třicetiletou válkou mezi katolíky a protestanty. Neméně kruté a nesmiřitelné boje se odehrály i mezi různými sektami uvnitř ortodoxních křesťanských církví Byzance a východní Evropy.

Všechny tyto, prvotním ideálům zpronevěřilé, církve se vždy a všude dávaly do služeb vlastních světských panovníků v jejich dobyvačných krvavých válkách o vládu a bohatství. Dávali jim požehnání, světili jejich zbraně a „pacifikovali vírou“ jimi podrobené národy. Příklad za všechny: v obou světových válkách 20. století žehnali zbraním a vojskům (včetně Waffen SS) na obou stranách bojů. Vojskům  králů, císařů, carů, sultánů i republik ve válce první, diktátorů, císařů, králů a republik ve válce druhé. I dnes jdou muslimští teroristé a armády do boje s požehnáním svých mulů a duchovních vůdců.               

Po stručné a jistě neúplné exkurzi do historie, se podívejme na počínání církví v dnešní době, se zvláštním zaměřením na katolickou církev v České republice!

Komunistická „církev“ se za své čtyřicetileté vlády v Československu bezohledně vypořádala především s  církví katolickou. Zbavila jí vlivu na výchovu a vzdělávání mládeže, bezohledně zdecimovala její personál a odebrala ji úřední funkce. Znárodnila veškerý její majetek a jen malou část ji propůjčila k užívání. Hrubým nátlakem i ideologickým působením na věřící silně zredukovala počet jak úředně registrovaných, tak ještě více náboženství praktikujících katolíků.

Na konci komunistické éry se zdánlivě začal počet katolictví praktikujících lidí zvyšovat návštěvami bohoslužeb a církevních akcí. Jak se ukázalo později, po převratu 1989, nebyl to projev návratu k víře, ale jen demonstrace nesouhlasu s přežívajícím komunistickým režimem. Česká společnost se již změnila na převážně ateistickou a silně se distancující od institucionální katolické církve. To přirozeně vyplynulo z historických zkušeností s katolickou církví, která vždy byla oporou habsburské monarchie, součástí vládnoucí R-U aristokracie a těch nejkonzervativnějších sil i za první ČSR (a za klerofašistického  Slovenského štátu).

Po převratu, za převážně pravicových vlád ČR, se otřesená katolická církev začala stále více osmělovat a vystupovat s požadavkem „odškodnění“ za komunistickou perzekuci. Zejména s požadavkem totální restituce svého „historického“ majetku.

Bojovník za renesanci české státnosti a zakladatel ČSR Tomáš Masaryk byl za Rakouska-Uherska smělým kritikem katolické církve a v programu budování ČSR vyhlásil i požadavek úplné odluky církve od státu. Měla jí být do vlastnictví předána část majetku, který dosud měla v užívání, aby mohla provádět svojí pastorační činnost. Ale současně ji zbavit všech funkcí, které měla dříve ve státní sféře. Bohužel, za dvacet let existence I. republiky a vlád agrárníků a klerikálů, k tomu nedošlo. A tak „státní“ katolická církev u nás přežila až do dnešních hořkých konců!     

V návaznosti na Zákon o nápravě některých majetkových křivd, krátce řečeno o majetkových restitucích, přihlásila své požadavky i česká katolická církev. To byl postup zcela legitimní a oprávněný. Potíž byla a je v tom, že v české historii, od středověku až do komunistického   převratu 1948, byla církev vždy složitě administrativně i majetkové propojena s českým státem. Nemovitosti, které měla v užívání, byly často zaknihovány jako majetky donátorů, panovníků, šlechty i měst, nebo byly v nějaké formě spoluvlastnictví s církví ap. Také prošly několika pozemkovými reformami, jak za monarchií, tak za první i za poválečné ČSR (související s vyvlastněním majetku Němců, zrádců a kolaborantů) před 25. únorem 1948, který byl rozhodujícím datem pro restituce. Proto se aplikace zákona o restitucích v případě katolické církve vlekla po mnoho let bez rozhodnutí. Teprve pravicová vláda Nečasovy „panské koalice“, vyznávající víru ve „zlaté tele“ mamonu a zneužívající nelegitimní většinu 101 poslanců ve sněmovně, prosadila církevní restituce v rozsahu, který je doslova plivnutím do tváře chudnoucímu a ateistickému českému národu!  

Pan primas český, kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka, v čele svých Německých rytířů a jiných bojových řádů vytáhl do boje za vydání ohromného nemovitého majetků, který si nahrabala církev, jako největší feudální pán, vydíráním svých poddaných a věřících za celé minulé tisíciletí!

Možná, že se může dovolávat litery nedokonalého práva, které je vždy právem vládců, nikoli lidu. Ale měla by napřed zpytovat své svědomí, jak plní morální principy křesťanské víry, zapsané v bibli. V Desateru božích přikázání a v poselství Kristově v Kázání na hoře (sv. Matouš, kap. 5 až 7). Jak se řídí encyklikami papežů Lva XIII. – Rerum novarum (1891) a Jana Pavla II. – Centesimus annus (1991) a napomínáním dnešního Františka I., aby církev především plnila své poslání morální, humanitní a sociální a zřekla se služby mamonu.

Kdyby česká katolická církev, její preláti a kazatelé chtěli skutečně být pečovateli a oporou pro lid věřící i nevěřící, měli by se spokojit s majetkem, který skutečně slouží jen potřebám jejího pastoračního poslání a dostačuje na důstojné hmotné zabezpečení jejího personálu a jejích bohoslužebných, charitativních, vzdělávacích a kulturních činností. Církev by měla také zvažovat potřebu a možnosti využití všech objektů církve s ohledem na to, že počty jejího personálu se dramaticky zmenšily a že nelze očekávat, že znovu porostou, že spíše budou dále klesat. Nemělo by smysl s ohromnými náklady udržovat obrovské, ale prázdné objekty klášterů, paláců a chrámů, ale předat je natrvalo (nebo podmíněně) do držby státu a využít je  pro civilní sociální a kulturní účely, včetně unikátního a kulturně cenného mobiliáře.

Místo toho požaduje „služebník boží“, Jeho Eminence Dominik kardinál Duka, od státu ještě navíc miliardy Kč hotově v penězích, o účelu jejichž použití se raději nijak nešíří. To v době, kdy svět a Česko jsou v dlouhodobé a zřejmě brzo nekončící hospodářské recesi, doprovázené nevídanou nezaměstnaností, v době státních rozpočtů, které bez dalšího zadlužování státu nedostačují na uspokojení nejnutnějších sociálních potřeb handicapovaných, rodin nezaměstnaných, těžce nemocných a seniorů. A podivuje se, že bezbožný český národ hromadně odmítá uzákoněné restituce a že nemá rád jeho katolickou církev.