Církrevní restituce v ČR

Český kněz, který se vrátil z emigrace do ČR a jehož jméno jsem si nezapamatoval, řekl k restitučním nárokům dnešní české katolické aristokracie tento názor: „Zvolíte-li chudobu, dospějete k bohatství“. Zvolíte-li bohatství, skončíte v chudobě“. Česká katolická nobilita zvolila to druhé a skončila v chudobě a opovržení.

Že je slušné vrátit okradenému to, co mu bylo ukradeno, je z principu správné. Ale jako vždy, je třeba při tom přihlédnout k okolnostem, za nichž se tato křivda stala.     

Katolická církev v Česku požaduje vrátit do svého vlastnictví všechen svůj někdejší majetek, který fyzicky přetrval až do dnešní doby. Ale nejen to. Požaduje, aby ji dnešní občané republiky zaplatili úroky, či jakési nájemné (těžko kvantifikovatelné) za celou dobu, kdy bývalý církevní majetek užívala také bývalá, mezinárodně uznávaná, Československá republika. Většinou ti občané, kteří dospěli a nabyli občanská práva a občanskou odpovědnost až po zániku státu, který církev vyvlastnil. Tento nehorázný požadavek však není spravedlivý ani k občanům starším. Také oni všichni, občané socialistického Československa, byli spolu s katolickou církví okradeni a trvale okrádáni o plody své práce. Také oni by mohli požadovat úroky, nájemné a doplatek k žebráckým mzdám za minulého režimu.

Feudální povýšenost a neomalenost prelátů katolické církve vyplývá ze staletých návyků státotvorné církve, která se od Milánského ediktu Konstantina Velikého změnila ze společenství chudých v nejbohatšího feudála a vyděrače lidu. Celý majetek katolické církve všude ve světě vznikal vysáváním pracujícího lidu povinnými desátky a dalšími svatokupeckými kšefty církve. A církev si svoje loupeživé praktiky dokázala vždy tvrdě obhajovat. Nejenže mučila a upalovala své kritiky – reformátory, jako byl náš Jan Hus, ale podněcovala a organizovala hromadné vyvražďování jejich následovníků, jako byli Valdenští a mnozí další. A tato církev se dnes nestydí neomaleně požadovat takto nabytý bývalý majetek, navíc zvýšený o čtyřicetileté „nájemné“ od svého národa, který z onoho  nájemného neměl žádný prospěch.              

Aby vyrovnání dnešního státu s katolickou církví bylo k církvi i lidu přijatelně spravedlivé, musí vycházet z  respektování objektivních historických podmínek.

Církvi by měl být vrácen zbylý majetek nemovitý i movitý, aby s ním mohla hospodařit a podnikáním s ním si opatřovat prostředky na svůj provoz. Tak, aby se po racionálně stanovené přechodné době stala finančně soběstačnou a neodkázanou na financování z veřejných rozpočtů. Stát by se měl současně zavázat k dotování údržby těch vybraných hmotných památek vrácených církvi, které jsou součástí významného kulturního dědictví našeho národa. To se týká nejen nemovitých památek, ale i movitých. Církvi by měly být vrácen mobiliář a výtvarná díla, která jsou dnes rozptýlena ve státních institucích, zámcích, palácích a galeriích, ale za podmínky, že je církev bude státu podle jeho požadavků zapůjčovat trvale nebo přechodně, úplatně i neúplatně, pro výstavnické, galerijní účely a podobné akce. Také musí být zákonem stanoveno, které stavby a předměty nesmí být církví prodány jak do tuzemska, tak zejména do zahraničí.       

Jen takové vyrovnání by bylo možno považovat za slušné, finančně pro obě strany přijatelné a respektující majetkové potřeby a možnosti zúčastněných stran.