Bafuňáři si stěžují

Sportovní „bafuňáři“ a sportovní podnikatelé si stěžují na stát, že jim nedostatečně přispívá na jejich koníčky a že nedotuje jejich soukromé podnikání ve sportovní a sázkařské branži.

Referoval o tom v pátek 17. dubna 2009 v Hospodářských novinách Josef Káninský. Těmi hlavními bafuňáří jsou pánové z ČSTV (stejně jako komunisté lpí na svém socialistickém jméně), Českého olympijského výboru, z podnikatelů známý podnikatel s cizím jměnim, značně kontroversní pan Hušák, generální ředitel SAZKY.  Příznačné je, že hlavním kritikem z ČOV je pan Jiří Kejval, horlivý propagátor letních olympijských her v Praze, které v anketě odmítla výrazná většina respondentů. Pan Kejval zřejmě rozhazování peněz daňových poplatníků na koničky a dobrý byznys bafuňářů a jejich klientů z podnikatelských kruhů „holt“ rozumí lépe, než neuvědomělý daňový polplatník. Strefují se do české vlády jako celku, i jednotlivě do odstupujícího premiéra Topolánka a též odstupujícího ministra pro školství, mládež a tělovýchovu Lišky. Že prý státní rozpočet má ze uzdanění sportovní branže násobně vyšší příjmy, než je objem jeho finanční podpory sportu.

Nevím, jak to pánové počítali, ale jestliže do příjmů státu ze sportovních aktivit počítají daně z příjmu soukromých společností, přiživujících se na sportu, pak jsou jaksi „vedle mísy“.  Jsou-li podnikateli, musí přirozeně platit daně ze svých privátních příjů. Tak jako každý podnikatel. To není žádná jejich zásluha o sport a státu nic mimořádného nedávají. A dávám za pravdu kritizovanému ministru Liškovi, když navrhuje, aby odvod ze zisku loterijních společností byl zvýšen z 15% na 20% a aby získané prostředky byly plně věnovány na tělovýchovu a amatérský sport mládeže.

Nechť pánové sportovní funkcionáři a podnikatelé nematou veřejnost tím, že nerozlišují amaterský sport jako kulturní a zdraví prospěšnou aktivitu od profesionálního, zkomercionalizovaného sportu, který je výnosným byznysem a příležitostí pro zajimavě honorované činnosti uvolňovaných vysokých funkcionářů ČSTV, ČOV a sportovních klubů.

Tato poslední polemika jenom oživila již dlouho pociťovanou potřebu, se sportem něco zcela zásadně nového (vlastně staronového) podniknout.

Správným řešením by byl návrat k podmínce amaterismu pro účastníky olympijského hnutí. Dnešní hon za extrémními sportovními výsledky zcela potlačil olympijskou myšlenku a ze sportovních soutěží se stal šoubyznys, který usiluje pouze o nejvyšší finanční odměny pro sportovce a všechy organizátory a servisní činnosti kolem nich. Proto do tohoto sportu pronikla korupce, podvody, intriky a doping a nikdo tomu nedokáže zabránit.

Proto by měl být amatérský sport zcela oddělen od sportu profesionálního a jen amatérský by měl být finančně podporován z veřejných prostředků.  Profesionální sport a vše kolem něho by měl být považováno za šoubyznys, který se řídí pravidly a zákony podnikání. Zde by nemělo být bráněno účastníkům užívat podpůrné prostředky jako doping nebo anabolika, protože to je jejich soukromá věc, za jakou cenu chtějí dosahovat svých podnikatelských zisků.

Jistě se objeví námitka, že fanoušové sportu nebudou mít o amaterský sport zájem a jeho  provozovatelé, veřejně prospěšné společnosti, příjdou o většinu dosavadních příjmů z reklamy a poplatků medií. O to více a výlučně však budou amatérští sportovci a provozovatelé podporováni z veřejných prostředků, nebudou platit astronomické platy různým sportovním hvězdám (často sporné kvality). A také se znovu naučí skromnosti a umění vytěžit maximum efektů z minima finančnícgh zdrojů a vrátí se jim pocit uspokojení ze smysluplné a společensky prospěšné lidské činnosti.