Před asi pěti lety jsem se jedno velmi chladné prosincové ráno vracel z Prahy do Kutné hory. Bohužel zrovna ten den ukradli bezdomovci signální kabely ve Vyšehradském tunelu, a koridor přes Vršovice byl kvůli rekonstrukci rozkopaný. Seděli jsme asi tři hodiny ve studeném vagónu na Hlavním nádraží. Báli jsme se vystoupit, aby nám to náhodou neujelo. Podle signalizační cedule totiž mělo být zpoždění jen pět minut. Každých pět minut to posunuli o dalších pět minut, a to je vše, co se dělo. Žádné rozhlasové hlášení s informacemi, ani nepřišel průvodčí, nikdo. Všichni zaměstnanci drah se utekli schovat, jen aby nám nemuseli odpovídat na dotazy. A tak jsme tam seděli a mrzli. Pěkně jsem za tu dobu v tom studeném vagóně nastydl. Kdyby za námi někdo přišel, že jim nefunguje signalizační zařízení, a že to potvrvá dvě až tři hodiny to opravit, pochopili by jsme to, a připadně šli na autobus, nebo počkali někde v teple v restauraci se snídaní. Ale nám neřekl nikdo nic. Chápu, že za tu krádež důležitého signalizačního kabelu nemůžou, ale ta jejich neschopnost nám promrzlým cestujícím říci alespoň co se stalo, to jim nikdy neodpustím. Zejména když jsem kvůli tomu nastydl a strávil několik dní v posteli.
