Zvířata si zaslouží nelidské zacházení, aktivisté ať se jdou vycpat!

Zaslouží si ho jednoduše proto, že nejsou lidé, ale zvířata. Nebo snad jednáte, recipročně, s lidmi jako se zvířaty?

            Nevydržím vůbec nic.

            Před několika málo dny jsem měl narozeniny, už docela pěkně vypasené půlkulatiny, tradičně nahlíženo.

Neslavím ovšem narozeniny, protože svůj život chápu jako lineární řadu základních jednotek času, to jest sekund, tedy pokud bych měl slavit narozeniny, musel bych je slavit každou sekundu, což je, jak sami jistě, uznáte, docela nemožné.

Byl jsem doma, zcela sám, nic ani v nejmenším nenaznačovalo, že jsem přesně před x lety vylezl z dělohy. Chtěl jsem se dívat na hokej, na jakýsi, ne zrovna moc důležitý zápas, protože mi to přišlo docela normální.

Ale neběžela ani padesátá devátá minuta tohoto zápasu, když ke mně vtrhli známí. Nebyli to dobří známí, dobré známé ostatně ani nemám, ale známí to byli.

„Všechno nejlepší!“ křičeli, kladouce všude možně bedny se šampaňským a všemožnými lahůdkami, ujišťujíce mě, „neboj, pořádně to oslavíme, přece nebudeš dnes čumět na hokej, když máš narozeniny!“

Všichni mi překotně gratulovali, bouchalo šampaňské, k zemi padala vajíčka z chlebíčků, kdosi vypnul televizi.

Takto jsme slavili asi hodinu, když známí vykřikli: „A teď se půjdeme projet!

Na tvoji počest!“

Všichni se jako na povel vyvalili ven, táhnoucí i mě ve svém středu.

Venku před domem stál skutečně nádherně vyzdobený žebřiňák, takový, na jakém dřív jezdívali branci k odvodu.

„Tady máš chomout!“ hodil mi kdosi na krk chomout, zatímco ostatní za veselého výskotu naskákali na žebřiňák.

Byl jsem zapřažen jako kůň, nezbývalo mi než táhnout. Zapřel jsem se tedy pevně nohami, ale žebřiňákem jsem, pochopitelně, nepohnul.

„Hyje!

Táhni!“ křičeli známí rozjařeně, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, žebřiňák stál pořád namístě.

„Nejde to!“ vykřikl jsem.

„Nebuď máslo!

Vypil jsi tolik šampaňského a sežral tolik chlebíčků, neříkej, že nás neutáhneš!

Nebo si na tebe vezmeme bič!“ hulákali známí.

„Fakt to nejde!“ zakřičel jsem.

„Sám sis o to koledoval!“ zařval kdosi a hned na to se ozvalo zapráskání biče.

Ale já se ani nehnul.

„No tak!“ křikli známí a přetáhli mne bičem po zádech, „hyje!

Ať se projedeme!

Ať všichni vidí, že máš narozeniny!“

Začali mne šlehat bičem, zatímco já jsem se snažil marně vyprostit z chomoutu.

„Musíte ho šlehat přes uši.

Pak se rozběhne!

Já to viděla v jedné vesnici za Prahou, byla jsem tam na dovolené!

Kůň nechtěl jet s fůrou dříví, ale když ho šlehli přes uši, rozběhl se jako divý!“ slyšel jsem skrz mlaskání biče ženský hlas.

A jeden se známých, s obličejem už od vína docela brunátným, skutečně ke mně přistoupil a šlehl mě tak přes uši (jak to dokázal, když jsem měl kolem hlavy chomout, to nevím), že jsem se bez hlesu skácel k zemi, místo toho, abych se skutečně konečně rozběhl i se žebřiňákem.

O některých lidech se říká, že vydrží víc než kůň. Já ale nevydržím ani tolik jako kůň, já nevydržím vůbec nic, stačí mě jednou pořádně  vší silou přetáhnout přes uši a je dočista po mně.