Zůstaňte doma, zachraňte životy!

Já teda venku nebyl, nikdo by mě tam teď nedostal, ale prý je tam plno plakátů, které nabádají k tomu, abychom zůstali doma. Ale to mi řekněte, který blbec se teď může potloukat po venku?

            Vždy jsem si snil o tom, že zachráním to nejcennější, co existuje, lidský život, přítomný, minulý, prostě lidský život. Jednou jsem měl k tomu už docela blízko, opravdu moc nechybělo, aby se mi splnil můj odvěký sen.

            To jsem tenkrát spatřil na mostě, na který jsem právě vcházel, nějakou postavu, jak se chystá nepochybně přelézt zábradlí a skočit do propasti smrti, jako druhdy Kristus, když zemřel na kříži.

            „Sebevrah!“ blesklo mi hlavou ve zlomku sekundy a já, celý šťastný, bleskově vystartoval, abych jej v poslední možné chvíli strhl zpátky směrem k životu.

            Běžel jsem a musel se přitom smát štěstím, protože bylo zřejmé, že to stihnu, že toho nešťastníka zachráním, že mu prodloužím život zde na zemi o několik, třeba i desítek let. Ale moje štěstí se ukázalo být předčasné, chválil jsem dne před večerem. Od sebevraha, který měl už přehozenou jednu nohu přes zábradlí, mne dělily sotva slabé dva metry, když se kolem mne mihlo cosi, co nesporně vypadalo jako lidské tělo...

            Ano, tušíte správně.

Byl to jiný člověk, který mne doslova na posledních metrech doslova tygřím skokem přeskočil a strhl sebevraha zpět místo mne. Oba se svalili okamžitě na zem, a šťastný zachránce, který mi takto vyfoukl záchranu lidského života doslova před nosem, okamžitě zasadil zachráněnému několik, nutno uznat, že dobře mířených ran, do zubů, aby dostal ven z hlavy ten nesmysl, který si do ní vzal.

           „Blázníš, ty vole, nebo co?! Chceš se fakt zabít, magore?"“ vykřikl triumfálně to, co jsem měl vykřiknout já.

             Bylo mi z toho smutno.

            Tak málo mě dělilo od záchrany lidského života, od toho, abych byl i já hrdinou. Stál jsem tam a bezmocně přihlížel tomu, jak se na most sbíhají a sjíždějí lidé, jak oslavují zachránce, jak jej vyzvedávají na svá ramena, jak mu provolávají slávu, jako odvážejí neúspěšného sebevraha do blázince v sanitce, jež byla ostatně velmi nenápadná.

            V jednu chvíli se pohled můj a pohled šťastného záchrance střetly.

            „Sorry, kámo, ale o tomto jsem snil celý život. Kdo zaváhá, nežere,“ četl jsem v pohledu šťastného zachránce, kterého už rozjásaný dav kam odnášel na svých ramenou.

            Od té chvíle mi můj osud už takovou příležitost k záchraně lidského života nenabídl. Až teď, kdy už jsem přestal doufat, že se mi to vůbec kdy podaří, kdy už jsem se smiřoval s tím, že můj život vyšumí tak nějak do prázdna, protože se mi nepodaří zachránit žádný lidský život.

            Sedím doma a zachraňuji životy. Už jsem jich takto zachránil pěknou řádku, protože jsem venku byl naposled před třemi lety, osmi měsíci a jedním dnem.

            „Seš pořád doma?“ volal mi dnes jeden známý.

            „Jo, jsem,“ řekl jsem.

            „Páni, ty’s už musel zachránit lidskejch životů. Já ti to, čéče, po těch třech letech, nebo kolika, už nevydržel, včera to na mě zničehonic přišlo, já ti musel prostě ven, projít se po katastru obce. Bůhví, kolik lidí jsem tím připravil o život, ani nevíš, jak mě to žere! Ale ty seš jiná třída, prostě klasa! Sedíš doma a zachraňuješ životy!

            Hele, co myslíš, kolik jsi jich dneska už tak moh zachránit?“ ptá se mě známý.

            „Kolik? Určitě stovky, ne-li tisíce,“ řeknu hrdě.

            „No jo, seš hrdina! Já bych si nejraději nafackoval. Už mám sice nasazenej respirátor, ale co je to platný, když jsem byl včera venku. Teď abych chodil kanálama. Ale teď už budu zase doma, snad taky ještě pár životů zachráním, smyju svou vinu. Měj se, a drž se, společně to zvládneme,“ rozloučil se se mnou známý a v jeho hlase byl cítit neskrývaný obdiv.

            Neodsuzoval jsem jej za to, že byl včera venku. Nebýt právě takových lidí, co teď chodí ven, neměl bych koho zachraňovat já tím, že ven nechodím. Po pravdě řečeno, děsím se toho, až se tato těžká doba skončí a já nebudu mít koho zachraňovat, děsím se toho, že už nebudu zachraňovat lidské životy.

            Nejraději bych zůstal takto zavřený doma už navždy a nedělal nic jiného, než zachraňoval lidské životy!

            Avšak běda, čím více budu sedět doma, tím dříve, snad už napřesrok, se tato těžká doba skončí!

Sám si podřezávám pod sebou větev, když zachraňuji lidské životy, kdo zachrání mě, až už nebude koho zachraňovat, až se jednou skončí nouzový stav a já přestanu být hrdinou!?

            Budu dál sedět doma, ale mrtvý!