Zůstane Praha i s novým primátorem Hřibem nadále magickým městem?

Po každých komunálních volbách trnu strachy, zda Praha pod novým vedením neztratí punc magického města, kvůli kterému se do ní sjíždějí hulákající opilci z celého světa

            Vždy o čtvrt na osm večer se pražská doprava začne houstnout a komplikovat se natolik, že se zpravidla téměř zastaví jako krev v žilách a tepnách mrtvého člověka. Všiml jsem si toho už před několika dny a velmi mně to zaujalo.

            „Proč právě o čtvrt na osm pocítí Pražané nutkavou potřebu sednout do auta a někam jet?

            To přece nemůže být jen tak!

            Všichni ti lidé v autech přece nejedou do Národního na novou Libuši!

            Je nepochybné, že s obyvateli Prahy někdo manipuluje, ať už pocházejí ze Slavičína, či ze Zlína!

            Připomíná to, ten pohyb tekuté hmoty, příliv a odliv, jenže zde místo Měsíce působí nějaká jiná, mnohem skrytější a tajemnější síla, přičemž se jedná nejspíše o davovou sugesci.

            Nebylo by od věci vypátrat, co za tím vězí!“ vzrušovala mě tato záhada.

            Abych jí přišel na kloub, rozhodl jsem se vypravit do pražských ulic právě v ten inkriminovaný čas, abych vše přímo prozkoumal na místě. A abych nebyl sám, neboť cítil jsem, že tato výprava může být stejně tak nebezpečná jako výprava do divoké džungle, či jako výprava na K2, požádal jsem jedny své známé, zda by se mnou nemohla jít jejich sedmnáctiletá dcera.

            „Aspoň se trochu provětrá!

Ale dávejte na sebe pozor, lidi dnes jezdí jako hovado.

Mluvíme z vlastní zkušenosti, když sedíme v autě, byli bychom schopní přejet i vlastní dítě,“ souhlasili známí, což bylo dobře, protože ona dívka měla sebou mobil, který bez přestání svírala v ruce, takže v případě jakéhokoliv nebezpečí mohli jsme se spojit s jejími rodiči a podat o sobě zprávu.

            Dívku jsem vyzvedl u ní doma, právě sledovala něco na Istagramu, vzal jí za ruku, aby do něčeho v chůzi nevrazila, a vyrazil na naši výpravu. Metrem jsme se nechali dovézt až na stanici Roztyly, nepromluvivší po celou dobu mezi sebou ani jediné slovo, neboť dívka, jejíž profil jsem měl tak možnost důkladně prostudovat, neustále se skláněla nad mobilem.

            Páni, jak ta byla podobná svým rodičům!

            Konečně hlas v metru vyslovil jméno stanice, jež byla naší stanicí cílovou.

            Vyšli jsme ven a po pár krocích se ocitli na Jižní spojce.

            „Kolik je hodin?“ zeptal jsem se dívky.

            „Čtvrt na osm,“ odpověděla.

            A sotva to vyslovila, dosud plynulá, třebaže nad pomyšlení hustá doprava, zkolabovala tak, že se téměř zastavila.

            „A je to tady!

            Přesně o čtvrt na osm!“ zvolal jsem natolik pronikavě, že to přinutilo dívku zvednout zraky od mobilu.

            „To je aut!“ zvolala i ona udiveně,  ona, jež strávila dosud celý svůj život v Praze, a nejen v Praze, ale přímo na Praze 1, v dětském pokoji z něhož měla výhled přímo na Malostranské náměstí, ale nejen na Malostranské náměstí, ale i na Poslaneckou sněmovnu, překvapená množstvím aut, jež se šouraly po Jižní spojce jako nějaká, až k zemi ohnutá devadesátiletá babka s otepí chrastí na zádech, „taková spousta!

            Odkud se všechna vzala?!“

            Vycítiv v poslední její větě otázku, odpověděl jsem: „To právě chci zjistit. Odkud se berou o čtvrt na osm všechna ta auta.

Půjdeme teď po Jižní spojce směrem do hloubi města.

Budeme si přitom všímat nejen aut, jejich značek a SPZ, to všechno může být totiž důležité, ale i obličejů lidí, kteří v těch autech sedí, protože to může být to nejdůležitější.

Zvládneš to, Sáro?

Zvládneš to tak dlouho nehledět na mobil a všímat si pozorně věcí kolem sebe?

Víš, je to moc a moc důležité, aby, ses teď chvíli nedívala na mobil, než dojdeme do centra města, což může trvat i dvě hodiny.“

„Zvládnu to,“ řekla Sára, tak se ta dívka jmenovala, „jednou jsem se vydržela nedívat na mobil i deset minut.“

„Dobře, věřím ti,“ řekl jsem povzbudivě a ukázal směrem k centru města, „tak jdeme.“

Vyrazili jsme po Jižní spojce proti, nyní takřka ztuhlému proudu auta do vnitřního města. Sára se držela statečně. Nepodívala se na mobil ani jednou, místo toho si pozorně všímala aut, i lidí v nich sedící.

„Všechna ta auta jsou strašně velká a ti lidé, co v nich sedí, vypadají jako zombie,“ neuniklo Sáře to, čeho jsem si všiml jako já.

„Ano, teď už nepochybuji o tom, že ti lidé, co sedí v autě, jsou zombie, možná i revenanti, svým způsobem mrtví, přesto však vykazující známky života, jehož srdcem, dá-li se to tak říct, je auto, ve kterém sedí, bez něho byli by skutečnými mrtvolami,“ řekl jsem, s čímž Sára bez výhrad souhlasila.

Takto jsme postupovali dál a dál a to, co jsme viděli za čelními skly, bylo pořád stejné, zombie, zombie, zombie.

Sára se ukázala být přemýšlivou dívkou, protože se mne, to už jsme sešli s Jižní spojky do labyrintu ulic, jež byly ovšem také plné takřka stojících aut, zeptala: „Myslíte si, že spolu nějak souvisí to, že bylo letos nejteplejší léto za posledních dvě stě čtyřicet let a to, že je Praha každý den ucpaná auty?“

„Snad to nějak spolu souvisí.

Ale i kdyby souviselo, tak to stejně nemá význam, protože mnoho a mnoho lidí si myslí, že, právo přepravovat se autem po Praze je jejich základním lidským a tedy nedotknutelným právem,“ odpověděl jsem.

„Kdyby všechna ta auta najednou zmizela, muselo by být najednou všude plno místa a taky by muselo být všude ticho. Praha by se ponořila do ticha, do stejného ticha, jaké v ní bylo, když se v jejími ulicemi procházel golem.

Co myslíte?“ zeptala se Sára, aby tak ukázala, že je opravdu přemýšlivá dívka.

„No tak, určitě,“ odpověděl jsem, to už jsme právě vcházeli na území Nového města, koncipovaného svým zakladatelem na půdorysu Nového Jeruzaléma.

Neušli jsme ale ani pár kroků, když mne Sára chytla za ruku.

„Tam je vykřikla!“ ukazujíc na nějaké SUV, myslím, že to byl Kodiaq.

„Kdo tam je?“ vykřikl jsem.

„Golem!

Sedí v tom autě!“ sypala Sára ze sebe.

„Proboha, to je opravdu Golem! Bytost bez vlastních myšlenek a bez vlastní vůle, bytost doslovně plnící příkazy svého pána!“ musel jsem jí dát za pravdu.

„Rychle mobil!

Musím ho natočit!“ přiskočila Sára duchapřítomně k autu a začala točit Golema.

Golemovo auto však stálo takřka na místě, stejně jako všechna auta, jež uvízla v této ulici, protože pražská doprava opravdu stojí za prd.

„Máš ho?“ zeptal jsem se Sáry, když se Golemovo auto pohnulo o jeden celý metr vpřed.

„Mám!“ řekla celá šťastná Sára a pak se zeptala s takovým tím roztomilým dívčím výrazem ve tváři, „kam Golem asi jel Golem?

Myslíte, že do Meiselovy ulice?“

„Nejspíš tam, kam jinam?“ řekl jsem a pokračoval, „zdá se, že záhada je vyřešena.

Dle všeho vyvěrají všechna ta auta ze samotné Prahy, z jejich magických vnitřností. Praha je přece magické město a proto i doprava v ní je takto magická. Pražené jsou ovládáni svým vlastním městem, ono jim sugeruje všechny jejich myšlenky, ono je každý den nutí usednout do auta a zahltit pražské ulice právě proto, aby byla Praha magická.

To všechno co vidíme kolem sebe, to co se děje každý den o čtvrt na osm, a ne jen o čtvrt na osm, na Jižní spojce i na magistrále, to je vlastně velmi magické, protože to ani jiné než magické být nemůže.

Golem v autě, Kodiaqu, je toho jasným důkazem. I dnes je Praha stejně tak magická, jako byla magická za časů Meyrinkových či za času Rudolfových či za časů Parléřových.“

„To musím napsat hned na facebook,“ vypískla Sára a opět se po dlouhé době sklonila nad mobil.

Vzal jsem ji zase za ruku a dovedl domů, kde jsem ji v naprostém pořádku odevzdal zase zpátky rodičům.

Mohlo být jedenáct hodin, když jsem se vracel zpátky a dopravní situace v Praze se pořád ještě nezlepšila. Nyní jsem však už věděl proč tomu tak je a toto vědomí mne uklidňovalo natolik, že jsem jednu chvíli docela propadl dojmu, že jsem primátor a že se mi na krku houpe primátorský řetěz.

Byla to samozřejmě jen iluze, jako všechno kolem v tomto magickém městě jako já sám, Ahasver...