Zpráva pro vůdce, Évian 1938

Červenec 1938, zpráva německého agenta Heinricha Neumanna z konference ve francouzském lázeňském městě Evian-les-Bains o řešení otázky přesídlení Židů z území ovládaných Německem

            V to, co jsem tak doufala, byla pravda!

            Toho letního švitořivého ráno se mi to definitivně potvrdilo, škoda jen, že Dolfi byl už v práci. Německý národ si ho totiž zvolil svým Vůdcem a tak makal od rána do večera. Já se teprve probouzela a on už makal, nezřídka usínala a on ještě pořád makal. Makal a makaů, aby naše Říše vzkvétala, aby v ní bylo co nejvíce dálnic.

            Dolfi neměl rád, když jsem mu volala do práce, huboval mne za to, říkal, že když je v práci, patří německému lidu. Ale já se tentokrát neovládla a zavolala jsem mu, abych mu to řekla, byla jsem tak šťastná!

            Zvedla to jeho sekretářka. Dolfi měl samozřejmě důležitou schůzi s americkým velvyslancem, to asi dojednávali dodávky benzínu pro Wehrmacht, jak se o mi tom jednou zmínil.

            Pak už jsem mu nevolala, jen jsem požádala sekretářku, ať Dolfimu vyřídí, že ho snažně prosím, aby určitě přišel dnes domů dřív.

            Taková svatokrádež, takový hřích vůči německému národu, když ho okrádám o jeho Vůdce!

            Ale měla jsem pro Dolfiho dobrou zprávu a chtěla jsem mu ji říct, co nejdřív. Byla jsem přece jeho ženou a milovala ho, nic mi nebylo dražší než jeho úsměv, než jeho polibky, kterými zkrápěl mé tělo německé ženy!

            Ale Dolfi pořád nešel, pořád makal. Jiní politici by jenom žvanili, ale Dolfi měl takových žvanírech plné zuby už od mnichovského puče, však taky nechal podpálit Reichstag, aby měl od toho žvanění jednou provždy pokoj.

            Nakonec jsem usnula. Byla už noc, když mne Dolfi probudil.

            „Konečně jsi doma! Musím ti něco říct! Mám pro tebe radostnou zprávu!“ vrhla jsem se na Dolfiho a vášnivě ho líbala na tvář.

            Dolfi se jemně vymanil z mého sevření, na tváři měl ten radostný úsměv, pro který bych klidně spáchala i sebevraždu.

            „Tuší už něco můj miláček?“ blesklo mi hlavou.

            „Já mám taky pro tebe dobrou zprávu,“ řekl a vytáhl z kapsy své uniformy složený list papíru.

            „Co to je?“ zeptala jsem se.

            „To je zpráva našeho agenta z konference v Evianu,“ odpověděl mi Dolfi.

            „Není to tak konference, jak se o ní mělo jednat o Židech?“ matně jsem si vybavila, že Dolfi mi o té konferenci něco říkal, bylo to u snídaně a muselo to být v neděli, protože jsme snídali v posteli ovesné mysli, to má Dolfi tuze rád.

            „Ano, o Židech. Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Tu máš, přečti si to. Já si zatím stáhnu holínky, tlačí mě jako čert, ještě nejsou rozchozené, mám nohu samý puchejř,“ podal mi Dolfi papír a sedl si, aby si mohl zout holínky.

            Sedla jsem si taky začala číst zprávu z Evianu. Ale zase jsem dostala tu nevolnost. Písmena mi skákala před očima, měla jsem co dělat, abych pochopila, o čem ten náš židovský agent vlastně píše.

            Nakonec jsem papír odložila a řekla: „Jak jsem pochopila, nikdo nechce Židy přijmout.“

            „Přesně tak, miláčku. Nikdo! Všichni od nich dávají ruce pryč!“ zvolal Dolfi radostně, maje už nohy v pohodlných domácích pnatoflích, „ani nevíš, jakou mám radost!

            Je to je další důkaz toho, jací jsou ti demokrati pokrytci!

            Ze mne dělají krvelačnou stvůru, ale když mohou Židy zachránit, nehnou ani prstem. Dobře s Američany jsem se předem domluvil, že nevezmou žádné Židy, nebo skoro žádné Židy, když nepočítám Einsteina a Arendtovou.

            Ale co ti ostatní?!

            Jen řeči a nic víc!

            Všichni Židy litují, ale nic pro ně neudělají, nechávají to všechno na mně.

            Ale dobře, přeji si smrt Židů, mají ji mít!

            Oni jsou jako Ivanové Karamazové, touží zabít otce, ale mají strach, jsou příliš zbabělí, a já jsem jako Smerďakov, já mám udělat to, čeho se oni tak štítí a přitom po tom tolik touží!

            Když Smerďakov, tak Smerďakov, já jim ještě ukážu!

            Ale těch Židů je mi opravdu líto. Kdybych nebyl Němec, chtěl bych být Žid, nikdo nemá tak silnou vůli jako oni! Proto je taky svým způsobem nenávidím, že mají silnější vůli než Němci!

            Proč jen nejsem Žid?!

            To bych dokázal teprve věc, vládl bych celému světu!

            Ale já jsem Němec, proto musí Židé pryč odtud. To oni je zavraždili, ne já, já jsem jen Smerďakov, tuhle mám od nich bianco šek!“

            Dolfi mával vítězoslavně zprávou z Evianu, jako by to byl právě objevený svitek z Kumránu. Všimla jsem si už mnohokrát, že když Dolfi mluví o Židech, dostává se do jakési extáze a pořád mluví o nějakém Smerďakovi, přirovnává ho k sobě. Zpráva z Evianu mu musela udělat radost, sejmula z něho vinu, od této chvíle byl jen, co se týká Židů, nástrojem Západu, který Židy odepsal, jeho svědomí mohlo být čistou, řešení židovské otázky bylo od této chvíle kronikou ohlášené smrti.

            Dolfi určitě Židy litoval, ale nemohl jednat jinak, musel je odstranit, zpráva z Eveinu byla pro něj vysvobozením.

            Ale teď byla řada na mě.

            Chytla jsem Dolfiho za ruku, pevně ji sevřela a položila ji na své lůno.

            „Jsem těhotná, Dolfi. Nosím pod srdcem malého Dolfiho, nebo Dolfičku,“ řekla jsem Dolfimu.

            Na ten výraz, který se mu objevil na tváři, jsem pak nezapomněla do nejdelší smrti.

            Nikdy nebyl Dolfi šťastnější než v tu chvíli, která trvala celou jednou sekundu!

            Pak se ale Dolfiho tvář zachmuřila.

            „Teď ne, Evo. Musíš to dítě dát pryč. Bude válka. Velká a nepředstavitelná válka. A taky ještě není vyřešena židovská otázka. To, co se chystá, je strašlivé. Nemůžu mít děti. Nesmím mít děti. Stejně jako Havel! Až bude po válce, až to dokončím s Židy, můžeme mít ještě spoustu dětí. Ale teď ne, teď by naše dítě neslo všechny mé hříchy a kdybychom snad válku přese všechno jen prohráli, i když mi Američané svatosvatě slíbili pomoc..., ne, nechci, aby se za mne moje dítě muselo stydět, aby se hanbilo, že jeho otec prohrál válku, že neučinil z německého národa národ vyvolaný.

            Musíš to pro mě udělat, moc tě prosím, Evo!“

            Dolfi položil hlavu na moje ňadra a já ho hladila po jeho čupřině.

            „Udělám to pro tebe, Dolfi, pro koho jiného bych to měla udělat,“ konejšila jsem ho a po tvářích mi stékaly slzy, skrz které jsem viděla, jak se na stole bělá zpráva z Evianu, jež vynášela definitivní ortel demokratických zemí nad Židy, aby zároveň byla kaddišem za naše nenarozené dítě.