Zmatený boj Tomia Okamury o ropu

Člověk někdy vypadá jako docela zmatený, a přitom vůbec zmatený není, jen odněkud převzal nějaký článek a vydává ho za svůj, nejen pan místopředseda PS Parlamentu ČR, ale i já, bych o tom mohl vyprávět celé hodiny

            Den byl dlouhý, neskonale nudný, jako všechny zimní dny, kdy se mi nechce ani trochu jít na běžky.

            Hleděl jsem oknem ven a neviděl nic než sníh.

            „Ještě, že to není ropa, ale sníh!“ povzdechl jsem si jednou a povzdechl jsem si i podruhé, „jak to přijde, že některé země ropu mají a jiné ne?

                Po správnosti by neměl mít nikdo nic!

Na světě je to blbě zařízeno!“

To byla jediná moje kloudná myšlenka za celý tento den a tak jsem raději předčasně usnul.

A jak jsem usnul, hned byla nuda pryč!

Zdálo se mi totiž, že jsem politik a to politik ne ledajaký, ale dokonce poslanec, kterého právě vezli do blázince.

„Vezou mě do blázince, to bude konečně bžunda!“ radoval jsem se v tom snu jako malé dítě, a než jsem se nedál, byl jsem opravdu v blázinci.

Psychiatr, který mě přijal, vypadal strašně pitomě, a to mne rozveselilo ještě víc.

„Tak vy jste politik, jo?“ zeptal se mne.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Poslanec, jo?“ ptal se dál.

„Ano, jsem místopředseda Poslanecké sněmovny. Když je schůze, mám pěkný výhled na celou sněmovnu, hlavně na komunisty,“ odpověděl jsem.

„Rádi bychom vás sem vzali, ale to nestačí. Politiků je fůra, a kdybychom sem brali každého, kdo je politik, tak bychom za chvíli praskali ve švech,“ řekl mi psychiatr.

„Ale já jsem zmatený politik,“ namítl jsem.

„Všichni politici jsou zmatení,“ zavrtěl hlavou odmítavě psychiatr, ale pak přece jen dodal, „leda byste byl velmi zmatený. To bychom vás sem k nám vzali.“

„Ale já jsem velmi zmatený!

            Hned vám to dokážu!“ zavýskl jsem radostně a pustil se do dokazování, „dobře poslouchejte, teď vám řeknu něco tak zmateného, že mne tady zavřete na doživotí, hehe!

            Víte přece, že se Rusko netají tím, že všechny bývalé státy Sovětského Svazu a defacto i celý bývalý východní blok, jsou sférou jeho zájmu.

Vůbec nepřeženu, když řeknu, že například Ukrajina je měkký podbřišek Ruska.“

            „Dovolte, ale na tom není nic zmateného, všichni vědí, že Ukrajina je měkký podbřišek Ruska, nebo, co víc, že Ukrajina je děloha Ruska a Krym, že představuje vaječníky Ruska,“ skočil mi do řeči psychiatr.

            „To není všechno, co chci říct!

            Počkejte a uvidíte!“ ujistil jsem ho a pokračoval dál, „máte, pravdu, že to není zmatené.

            Ale teď už to zmatené bude, protože začnu mluvit o Venezuele.“

            „O Venezuele?

            To zní zajímavě.

            To už by mohlo být zmatené, povídejte!“ vyzval mne psychiatr.

            „Ano, bude to velmi zmatené,“ přikývl jsem a pokračoval „USA považují Venezuelu za své území. Proto nelibě nesly, že ruský Lukoil přivedl Venezuelu do ekonomické krize.

            Ropa není sníh, vážený pane!

            Ale Maduro má za ušima!

            Zaplatil Rusům zlatem za vojenskou pomoc!

            Ale Rusko má taky za ušima, a proto nepošle do Venezuely svoje vojáky, ale Hizballáh!

Nezapomeňte na leteckou linku Caracas-Damašek-Teherán!

To musí trknout každého do mozku!“

            „Ale Hizballáh jsou přece muslimští teroristé!“ namítl psychiatr.

            „O to přeci jde!“ zvolal jsem a praštil pěstí do stolu, „Hizballáh povede ve Venezuele svatou válku proti USA, zatímco Rusové za zlato od Madura budou vyvíjet dva nové raketové systémy, aby dohnaly a předehnaly USA ve zbrojení!

            Řekněte sám, pane, copak to jde, aby se někdo, kdo není demokraticky zvolený, prohlásil za prezidenta země?“

            „Ale ve Venezuele přece už skoro nic nefunguje, lidé odtamtud utíkají, koho by tam ještě zajímala nějaká demokracie?“ opáčil psychiatr.

            „Hovno máš, Majere, hovno!“ vykřikl jsem vítězoslavně, ale moje radost z vítězství byla předčasná.

            Tvář psychiatrova se zachmuřila.

            „Bohužel, neslyšel jsem od vás nic, co by bylo velmi zmatené. Snad u vás, ve Sněmovně, by to zmatené bylo, ale tady jsme v blázinci!

            Tady jsou jiní kanóni!

            Kdepak, kdepak, kdepak, tady si vás nemůžeme nechat!

            Huš, huš, ven, huš!“ začal mě psychiatr odhánět.

            „Nic zmatenějšího už být nemůže!“ bránil jsem se.

            „Už jsem řekl!

            Huš!

            Nesnesu žádný odpor!

            Zavolám na vás Babiše!

            Připojí vás k EET, až vám oči zešikmí!“ vykřikoval psychiatr jako šílený.

            „To je spiknutí!“ uslyšel jsem za zády opravdu Babišův hlas a tak se raději sám probudil.

            Byla ale naštěstí už hluboká noc.

         Vstal jsem a šel si vyčistit zuby jako vždy před skutečným spaním, jen jsem si u toho ze srandy představoval, že si je nečistím zubní pastou, ale ropou, tou nejzkurvenější břečkou na celém světě, Boží sračkou.