„Zločin a trest“ by dnes už nikdo nevydal

Aby dnes někdo vydal Dostojevskému „Zločin a trest“, nesmělo by se to jmenovat „Zločin a trest“, ale třeba „Těhotenství a trest“, musel by to být strašlivý blábol, a Dostojevský by musel být ženská a ne chlap

            Duněčka i Roděnka usnuli hned, sotva je Soňa uložila do postýlky, tiskli se k sobě jako se k sobě tisknou kosti mrtvých v masových hrobech.

            „Celý Roďa,“ pomyslela si Soňa, hledíc na své děti, a potichu vyšla z dětského pokoje.

            Sedla si v kuchyni na židli a čekala na svého muže, Raskolnikova. Ale Raskolnikov pořád nešel, Soni se zmocnilo jakési zlé tušení.

            Sáhla po bibli pro děti a nalistovala kapitolu o vzkříšení Lazara, kterou četla vždy, když se Raskolnikov dlouho nevracel.

            „Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. Ten nemocný byl jejich bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: ,Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.?,“ četla a ani nevěděla jak, usnula ještě dřív, než Ježíš zvolal mocným hlasem, „Lazare, pojď ven!“

            Zdál se jí zase ten podivný sen. Raskolnikov byl v tom snu Ježíšem, který vzkřísil Lazara. Ale místo Lazara se z hrobu vybelhala stařena s hlavou rozmlácenou sekerou...

            Ve chvíli, kdy stařena vyšla vzkříšená z hrobu, se Soňa s hrůzou probudila.

            „Bože, nedovol, aby Roďa...“ zašeptala, ale v tom se konečně v předsíni ozvaly Raskolnikovovy kroky.

            Soňa vyskočila a běžela přivítat svého muže.

            „Dobrý večer, Soňo, tak jsem zase přišel domů,“ řekl Raskolnikov, křivě se usmívaje, když Soňa vběhla do předsíně.

            Soňa, spatřivší ho, najednou celá ztuhla.

            „Co je, Soňo? Ani mne nepolíbíš na přivítanou?“ zeptal se jí smutně Raskolnikov.

            „Roďo!“ zasténala Soňa.

            „Děti už spí? Nezlobily?“ přistoupil Raskolnikov k manželce.

            „Roďo, zase máš na sobě ten dlouhý kabát,“ zašeptala Soňa vyděšeně a jako se Tomáš nevěřícně dotýkal Kristových ran, dotkla se ona rukávu kabátu, který měl Raskolnikov na sobě a celá zoufalá vykřikla, „kde jsi v něm byl? Roďo, kde jsi v něm byl?“

            „Tiše, ať neprobudíš Duněčku a Roděnku,“ napomenul ji Raskolnikov.

            Připomínka dětí na Soňu nejspíše zapůsobila, protože opět už jen zašeptala: „Roďo, ty jsi zase...“

            „Jo, zase!“ zkřivila se Raskolnikovi tvář.

            „Jak jsi mohl, Roďo?“ zasténala Soňa, chtějíc obejmout Raskolnikova.

            Raskolnikov však před Soňou ustoupil o krok dozadu.

            „Byla to lidská veš!“ zasténal Raskolnikov a chytil se za hlavu, „lidská veš!

            Proč má taková veš právo páchat zlo, a já nemám právo tuto veš rozmáčknout!?“

            Chvilku tak Soňa a Raskolnikov na sebe vytřeštěně zírali.

            „Chtěl jsem jen vědět, jestli to zase dokážu, jestli překonám i další překážku, když jsem překonal ty předchozí. Ano, chtěl jsem vědět, jestli ve mně ještě všechno docela neumřelo.

            Proto jsem ji zabil, tu lidskou veš.

            Sekerou jí rozmlátil hlavu, abych se dostal dál, abych překonal limity.

            Víš přece, co se, Soňo, říká!

            Říká se, že limity neexistují!

            Pokud je to tak, pokud skutečně limity neexistují, tak jsem ji musel zabít, abych se přesvědčil, že nejsem otrokem!“

            Raskolnikov ztěžka dýchal, chtěje Soňu obejmout.

            Ale byla to nyní Soňa, která před ním ustoupila.

            „Ta veš, ta byla přece taky člověkem!“ zaúpěla.

            „Já vím, že byla člověkem. Zlým, odporným, ale přesto člověkem,“ přikývl Raskolnikov a, celý se chvěje, pronesl, „ale proto jsem tu veš nezabil.

            Já ji zabil proto, abych zabil sám sebe!

            Ano, abych zabil sám sebe, jako sám sebe zabil Kristus, když vzal na sebe všechny lidské hříchy!

A jako jsem dnes zabil tuto veš, půjdu a příští týden zabiju jinou veš, svět je naštěstí plný lidských vší.

Když se pro tyto lidské vši obětoval Kristus, proč bych se nemohl zabíjet stejně jako on, jenž přišel na svět, aby nás spasil, jako on, který vzkřísil Lazara, když u jeho hrobu zvolal mocným hlasem: ,Lazare, pojď ven!?

Já jsem dnes taky, když jsem rozmačkával tu lidskou veš mocným hlasem, zvolal: ,Lazare, pojď ven!?

Jen jsem měl u toho, na rozdíl od Krista, sekeru v ruce, hehe!“

Raskolnikov se krátce chorobně zasmál.

„Co to říkáš, Roďo?! Kristus se sekerou v ruce!“ zalomila Soňa rukama.

„Dost té sebelítosti, Soňo! Není nic ohavnějšího a ponižujícího než sebelítost, zvlášť když se vydává za upřímné pokání,“ pravil rázně Raskolnikov, rozepnul si kabát a vylovil zpod něho zakrvavenou profesionální vrhací sekeru, „pořádné ji umyj, vydrhni místečko vedle místečka.“

Soňa vzala sekeru a začala ji v dřezu umývat, krev na ní ještě docela nezaschla, šla dobře dolů.

Raskolnikov si sedl za stůl a vytáhl z kapsy zlatý řetízek s křížkem: „To měla ta veš na krku. Vzal jsem jí to, a taky nějaké peníze, aby to vypadalo jako loupežné přepadení.

Eh, co!?

Stejně bude jednou vzkříšena a bude se u posledního soudu zpovídat ze všech svinstev a špinavostí, kterých se dopustila!

Kolik lidí se jen kvůli ní oběsilo, když je obvinila ze sexuálního obtěžování!

A byli mezi nimi i studenti!

Chudí studenti, kteří nic neměli, kteří živořili, snili celé dny a noci o prvním kroku jako já kdysi, a pak se oběsili kvůli té lidské vši!

A tohle měla na krku!

Nasrat na to všechno!

Co je na večeři, Soňo?

Nějak mi vyhládlo.“

„Žemlovka,“ odpověděla Soňa, leštíc sekeru útěrkou.

„Žemlovka je taky jídlo, i když v ní není maso,“ řekl Raskolnikov a úlevně se protáhl, „jsem rád, že to mám tento týden za sebou.

Víš, co mne napadlo, Soňo, když jsem ji mlátil sekerou do hlavy?

Napadlo, že bůh má pořád ještě sedmý den, že pořád ještě odpočívá, protože stále nenastal den osmý, kdy to všechno, co vytvořil za šest dní, šmahem zničí, rozmlátí sekerou, hehe!“

Raskolnikov se rozesmál tak, až vzbudil děti.

„Vzbudil jsi Duněčku a Roděnku!“ vyčetla mu Soňa, pokládajíc vydrhnutou sekeru na kuchyňskou linku.

„Však oni zase usnou. Děti nemají se spánkem problémy, proto je Kristus nechává přijít k sobě. Jdi je uspat. Já si jídlo naložím sám,“ řekl Raskolnikov a vstal od stolu, konečně si svléknuv svůj dlouhý kabát s vnitřním poutkem, na které se dala pověsit sekera tak, že nikdo nic nepoznal.