Život je příliš krátký, abychom jej marnili s Dostojevským!

Dobře, dejme tomu, že Raskolnikov utloukl stárou bábua její sestru tupou sekerou a Smerďakov se oběsil, ale co my s tím máme společného?

Puškin, jak známo, měl pletky se Sofjou Andrejevnou, manželkou Tolstého, která měla, jako všechny Němky, slabost pro verše, kdežto próza jí nic neříkala.

Jednou takhle Puškin zase přijel do Jasné Poljany a Sofja Andrejevna se na něj okamžitě vrhla.

„Teď ne, miláčku! Musím mluvit se Lvem Nikolajevičem!“ odstrčil Puškin rázně svoji milenku.

„Ty už mě nemáš rád!“ rozplakala se Sofja Andrejevna.

Jenže Puškin nesnášel ženské slzy a tak ji přetáhl jezdeckým bičíkem, který vždy pro takové případy nosil u sebe.

„Teď není čas na slzy! Stalo se něco hrozného! Dnes v noci se narodil Dostojevskij!“ vykřikl Puškin.

„Panebože! Dostojevskij je génius, jak ho znám, jistě udělá ze Lva Nikolajeviče Dimitrije Karamazova! Každý hned pozná, že Dmitrij Karamazov je ve skutečnosti Lev Nikolajevič, to zase bude po celé Evropě ostuda!“ zalkala Sofja Andrejeva.

Puškin ji zase přetáhl jezdeckým bičíkem, protože nesnášel ženské slzy, a u svých milenek už vůbec ne.

„Teď nejde o Lva Nikolajeviče, ale o Turgeněva! Musím mluvit se Lvem Nikolajevičem, to je chlapská záležitost!“ zařval na Sofju Andrejevnu.

„Lev Nikolajevič oře s mužiky. Nemůže bez toho být. Každý den musí potkat aspoň jednoho mužika, nejraději by si je vodil až domů. Mám to s ním ale trápení!“ rozplakala se zase Sofja Andrejevna.

Ale Puškin už ji nešvihl, protože skočil na koně a tryskem uháněl na pole za Lvem Nikolajeviče.

„Stalo se něco Alexandře Sergejeviči? Snad Sofja Andrejevna zase nepláče!“ zvolal polekaně Tolstoj, když se k němu přiřítil Puškin.

„Stalo se něco horšího! Dnes v noci se narodil Dostojevkij!“ vykřikl Puškin.

„Panebože, to je nadělení! Určitě ze mne udělá Dimitrije Karamazova, takže nevolnické děti na mě budou křičet, že jsem otcovrah. Ale já jsem ještě dopadl dobře, to Turgeněv bude muset spálit všechny své romány!“ zabědoval Tolstoj.

„Proto jsem přijel, Lve Nikolajeviči. Chci vyzvat Turgeněva na souboj a zastřelit ho dřív, než kvůli Dostojevskému spálí všechny své romány, to by byla jeho literární smrt! Ale potřebuji sekundanta a nenapadl mě nikdo jiný než vy!“ řekl Puškin.

„Jsem plně k vašim službám! Hned vyskočím k vám na koně, jen vypřáhnu mužiky z pluhu,“ zaradoval se Tolstoj, protože počítal s tím, že naopak Turgeněv zastřelí Puškina.

A tak Puškin s Tolstým jedou za Turgeněvem. Jenže Turgeněvovi řekl o narození Dostojevského už Lermontov a tak Turgeněv na nic nečekal, spálil všechny svoje romány a ještě v noci odjel do Paříže.

Puškin tak vyzval k souboji aspoň Lermontova. Jenže Lermontov byl lepší střelec než Puškin, a tak se Tolstoj přece jen dočkal.

„Čert to vezmi, že ze mě Dostojevskij udělal Dimitrije Karamazova, je to přece jen génius, hlavně že už mi Puškin nechodí na kyselé okurky,“ říkával pak každému Tolstoj, protože Sofja Andrejevna pokaždé Puškinovi nabalila, když od ní odjížděl, štoudev kyselých okurek, které Tolstoj rozdával mužikům, kteří jej za to měli rádi víc než cara a Putina dohromady.